Václav Havel je génius půlkroků. Stěží věřit, že by byly projevem jeho neschopnosti. Pravděpodobnější je, že vypovídají o exprezidentově hravosti. Laškovat s osudy lze nejen v absurdním dramatu, ale i v tvrdé realitě.

Do volebních kampaní se Havel vkládá pravidelně, leč nesměle. Nikdy hlasitě nepléduje za konkrétní stranu. Raději jí vysloví opatrné sympatie a následně podpoří několik vybraných osobností. Neostýchá se zaštítit ani jednotlivce napříč demokratickým spektrem. V minulosti se takto „zakoukal“ například do Občanského hnutí, ODA, čtyřkoalice, Cyrila Svobody, Martina Bursíka, Vladimíra Mlynáře či Petry Buzkové.

Letošní fandění Straně zelených od Václava Havla nepřekvapí. Přiblížil se k ní již při volbách do Evropského parlamentu. Tím spíš je zajímavé, že i v probíhající kampani podpořil dvojici kandidátů Daniela Matějková – Matěj Stropnický, střežící ve Straně zelených dědictví po Janu Beránkovi a Jakubu Patočkovi, jež loni Bursík porazil v lítém boji. Dramatik s čertíky v očích tak zasáhl nejen do předvolebního reje, ale i vnitřního života zelených.

Stokrát můžeme slýchat, že cílem bylo pouze pomoci mladým nadaným politikům. Najít v tomto aktu skryté poselství není zas až tak těžké. Václav Havel se zřetelně přihlásil k tomu pojetí zelené politiky, které je nekonformní, odmítá hrubý pragmatismus a má tendenci nikoli se podřizovat stávajícím politickým poměrům, nýbrž je měnit. Třeba zvýšením vlivu občanské společnosti na každodenní dění. Zároveň ale také naznačil svoji představu o rozložení sil na povolebních miskách vah. Čerstvé indicie potvrzují, že je exprezidentovi bližší proevropské směřování se sociálně-liberálními a ekologickými akcenty.

Spekulovat o Havlových vztazích s hlavními politickými lídry by bylo zbytečné. Václava Klause kritizuje, kudy chodí, aniž by musel zmiňovat jeho jméno. Cestu k Mirkovi Topolánkovi nenašel. S Jiřím Paroubkem se ale párkrát ochotně setkal a debatoval především o české roli v EU. Ne nadarmo též bývá dosluhující vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU občas nazývána společným dílem Vladimíra Špidly a Václava Havla. Čekat, že by exprezident držel palce konzervativní pravici nebo že by hnal Stranu zelených do modrého chomoutu, by tudíž bylo naivní.

Ačkoli je „šifra mistra Václava“ sympatická, provází ji řada přirozených otázek a povzdechnutí. Pokud si bývalá hlava státu uvědomuje význam politického střetu, který u nás vře, proč pracuje toliko s náznaky? Konflikt roztomilé hravosti a (ex)státnické odpovědnosti je nabíledni. Když Václav Klaus s opovržením hovoří o těch, co mu soustavně okopávají kotníky, má zřejmě na mysli i svého hradního předchůdce, který jakoby k zásadní a komplexní oponentuře zatím jen sbíral síly. Dochází Václavu Havlovi, že jím zvolený způsob zápasu na soupeře příliš neplatí, nemluvě o tom, že méně vnímavé publikum jej ani nemusí pochopit?

První český prezident nevyužil před třemi lety příležitosti a nestanul v čele politické fronty šlapající důsledně na Klausovy paty. Patrně proto, že se necítí být profesionálním politikem, natožpak vůdcem. To ale bohužel částečně shazuje jeho nenápadné vstupy do děje i šikovné rozehrávání šachových partií v politickém zákulisí. Vděčni tak můžeme být alespoň za Havlovy šifry, kterými vzkazuje, že jeho očím Evropana konvenují módní barvy tohoto léta – oranžová a zelená.

Právo 20.5.2006

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka