Štvanice na bývalého dlouholetého předsedu Městského soudu v Praze a nyní soudce Vrchního soudu v Praze Jana Sváčka pokračuje vystoupením senátorů Libora Michálka, Aleny Dernerové a Jana Horníka společně s tzv. „protikorupčními iniciativami“ (Vraťte nám stát!, Nadační fond proti korupci a Veřejnost proti korupci), kteří se dožadují, aby ministryně spravedlnosti Helena Válková nedbala zákona a výsledku výběrového řízení a Jana Sváčka nejmenovala místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Současně podněcují Soudcovskou unii k faktické změně dosavadního postoje.

Stejně jako pro všechny dřívější útoky, i pro tento platí zjištění, že fakta o důvodech námitek proti jakémukoli kariérnímu postupu Jana Sváčka jeho pronásledovatele nezajímají, neboť se spoléhají na platnost pravidla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Ostrakizace Jana Sváčka je neobyčejně podlá. Podněcuje ji několik jedinců, kterým pronásledovaný jako dlouholetý předseda největšího českého soudu nějakým svým jednáním způsobil potíže. Je dobře viditelným terčem, na který střílejí ze zálohy, zbaběle skryti za různé tzv. protikorupční iniciativy. Žádný z nich se neodváží osobně otevřeně vystoupit a sdělit veřejnosti, že si nepřeje jmenování Jana Sváčka oplátkou za to, že v minulosti měl nepříjemnosti kvůli nějakému jeho zákroku.

Všech výše uvedených mravokárců se ptám, kde byli, když se prezident republiky Miloš Zeman rozhodl potupit Ústavní soud prosazením do jeho soudcovského sboru představitele předlistopadové vojenské prokuratury, nejškodlivější profesní skupiny právníků, posluhujících předlistopadovému protiprávnímu režimu, dlouholetého člena KSČ a vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka, dnes dokonce místopředsedu Ústavního soudu. Hanebným rozhodnutím v jeho prospěch snížili senátoři laťku pro hodnocení morálních parametrů uchazeče o funkce v justici natolik, že jejich výhrady vůči Janu Sváčkovi by byly trapně nicotné, i kdyby byly zcela pravdivé, což nejsou.

Tzv. „protikorupční aktivity“ využívají nebo v tomto případě spíše zneužívají petičního práva ve spojení se svobodou slova a projevu. Jejich elitářská vystoupení by bylo možné odbýt citátem z Bible o nevědomosti, která hříchu nečiní, nebýt toho, že odhalují protidemokratickou povahu jejich myšlení. Požadavek na obsazování míst ve státní správě cestou výběrových řízení se stal dogmatem, ke kterému se zmíněná uskupení hlásí při každé příležitosti, stejně jako k zásadě nezávislosti soudů. Běda však, když z výběrového řízení komise, složené převážně z nezávislých soudců, vzejde jmenování, které se pseudoelitám nelíbí: s hlasitým křikem se začnou dožadovat neplatnosti rozhodnutí učiněného osobami, jež na rozdíl od nich jsou k posuzování dané věci způsobilé, mají na ně zákonný nárok a nesou za ně odpovědnost. Šlapou i po nezávislosti předsedy Vrchního soudu v Praze, který v souladu se svou zákonnou pravomocí a s výsledkem výběrového řízení navrhl paní ministryni jmenování Jana Sváčka. Podle jeho výkladu zákona Helena Válková nemá jinou možnost než návrhu vyhovět.

Senátorům, na rozdíl od elitářských občanských iniciativ, nelze uznat nevědomost jako polehčující okolnost. Tím, že přijali důvěru voličů, se senátoři zavázali, že budou ctít ústavní řád, dělbu moci mezi složkami státu a zákony a budou uvážlivě rozhodovat o věcech, jež jim přísluší. Měli by tedy vědět, že do toho, kdo bude místopředsedou nějakého druhostupňového soudu, jim skutečně vůbec nic není, protože to je věc pouze soudců daného soudu a ministra spravedlnosti. Nicméně, když už mají tolik drzosti, že chtějí předepisovat ministryni spravedlnosti, jak má rozhodnout ve věci ve své výlučné pravomoci, pak by si měli aspoň opatřit informace o předmětu svého rozčilení.

Z vyjádření senátora Libora Michálka je ale zřejmé, že tak aspoň někteří z nich nečiní. Jeho názor, že místopředseda vrchního soudu má fakticky větší pravomoc než ústavní soudce, je úplně „mimo mísu“. Především je podstatný rozdíl mezi soudy: Ústavní soud je nejvyšším orgánem moci soudní, v rozsahu svých zákonných kompetencí v určitých případech nadřazený moci zákonodárné i výkonné, zatímco vrchní soud je soud druhého stupně, jehož moc spočívá pouze v kontrole prvostupňových rozhodnutí krajských soudů. Má vůči prvostupňovým složkám krajských soudů stejné postavení jako odvolací senáty krajských soudů vůči okresním soudům. Není tedy soudem třetího stupně, jak si stále myslí někteří zákonodárci.

Hlavně je ale ústavní soudce vykladačem práva, posuzujícím ústavnost rozhodnutí obecných soudů nebo i jiných orgánů státní moci, zatímco místopředseda vrchního (nebo kteréhokoli jiného) soudu je úředník státní správy soudů, administrátor, který nemá naprosto žádný vliv na rozhodování soudců. Nemá ani pravomoc kárného žalobce. Přesně vzato, funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze je méně významná než funkce předsedy Městského soudu v Praze, kterou Jan Sváček zastával po dobu 14 let. Využití jeho zkušeností předsedy soudu v méně významném postavení místopředsedy bude pro Vrchní soud v Praze prospěšnější, než by bylo obsazení místa soudcem bez administrátorských zkušeností.

Soudím tedy, že zmínění senátoři se nechali strhnout k vystoupení, které nemá racionální opodstatnění. Jan Sváček má jistě své chyby jako každý z nás. Nicméně nedopustil se ničeho tak špatného, aby si zasloužil masivní veřejné hanobení, kterého se již od roku 2012 dopouštějí jeho nepřátelé, zneužívající svých vztahů k různým elitářským uskupením a bulváru. Pro výkon funkce místopředsedy má kvalifikační předpoklady a byl do ní navržen v souladu s právním předpisem. Pokud se k další štvanici na něj připojili senátoři, znevážili důstojnost své funkce.