Prezidentská volba vynesla na světlo boží celou řadu kosmetických vad soudobé demokracie. Ve Španělském sálu Pražského hradu to vyhlíželo jako v italském parlamentu, kde se svého času ve vypjatých chvílích odhalovala poslankyně, bývalá populární pornoherečka. Ba co víc, odkrývalo se ledví partikulárních zájmů jednotlivců i stran. Ke znechucení a pobavení lidu došlo – nikoliv výjimečně, nýbrž nebývalou pozorností sdělovacích prostředků – k úplnému odmaskování řady našich parlamentních zástupců. Obstrukce, vzájemné nehorázné útoky a média zneužitá k osočování, vážná podezření z politické korupce a nevybíravého nátlaku. Politická magie vyvedla z temnot různých etap dvacátého století hned nejméně trojici duchů, nepočítáme-li čelního reprezentanta politiky 90. let, Václava Klause. Mám na mysli komunistické aparátnictví, sentiment za bezohlednou tvrdostí krajní pravice, ale i Masarykův společenský kriticismus.

Svou „větší než malou“ roli sehrávají lobbisté, a proto nakonec proběhla první volba veřejně a podoba druhé je znovu rázně diskutována. Do erbu domácích vlivových skupin náleží určitě exkomunista a spolutvůrce opoziční smlouvy Šlouf, anebo poradce premiéra Dalík, jenž je dle mínění známého politického vědce a odborníka na extremismus Zdeňka Zbořila obětí svého politologického vzdělání. Tento ostře sledovaný podnikatel vyjádřil svůj vztah k předsedovi vlády legendárním přiměřením sebe sama k Hitlerově pobočníku Martinu Bormanovi. Židobijci, nacistickému ideologovi a politickému aktivistovi, který zahynul při ústupu ze Sověty obklíčeného Berlína. Mirku Topolánkovi lze doporučit úvahu, zda s ním nepostradatelná šedá eminence zůstane do konce jeho politických dní. Ovšem zatím panuje mezi oběma silnými muži domácí veřejné sféry dokonalá harmonie. Mirek Topolánek teze politických soupeřů deklaroval jako „osvětimské lži“, byrokratům slíbil „noc dlouhých nožů“, novináři esemeskoval nenávistný sudeťácký pokřik „Es kommt der Tag“ či před sněmovními volbami pozval na audienci představitele radikální pravice. Určitou rekapitulaci zákulisí části české politiky provedl kouzlem nechtěného účastník vědomostního AZ-kvízu, když na otázku, jaký válečný zločinec nahradil parašutisty zavražděného Reinharda Heydricha, odpověděl, že Dalík. Toto kouzelné freudovské přeřeknutí je svým způsobem poutavé, neboť „pravda nevinného“ poukazuje na „astrální spojení“ člena SS Kurta Daluegeho s (politickým) intimem stávajícího předsedy vlády. Pevně věřím, že nepřijde den, kdy toto „odhalení“ vynese původci fyzické napadení a vyhrožování smrtí, což se stalo pátravému představiteli tisku ze strany předsedy Občanské demokracie. Podle názoru některých komentátorů je Valach Topolánek člověk vnitřně křehký. To je sice hezké, ale proč nejistoty řeší nacionálně socialistickými reminiscencemi, bezskrupulózním poradcem Dalíkem a nechutnou zemitostí?

Jiný politolog, už tuším třetí v pořadí, Tomáš Lebeda, při analýze první volby hlavy státu, když ostře kritizoval faktické ohýbání demokratických institucí na základě momentálních potřeb nejsilnější partaje či koalice, jinými slovy jedině zopakoval názory prvního prezidenta. TGM si povzdechl, že demokracii máme, tož ještě ty demokraty.