28.9.2020 | Den české státnosti


POLITIKA: Roušky a společenská smlouva

13.5.2020

Pojem společenská smlouva vstoupil do evropského politického myšlení spolu s knihou Thomase Hobbese „Leviathan“ (1651) - příští rok to bude 370 let. Za tu dobu byla teorie společenské smlouvy diskutována, upravována i odmítána, nicméně stala se běžnou součástí instumentária společenských věd.
Dnes za projev akceptování společenské smlouvy všemi stranami považujeme především ochotu společnosti akceptovat politickou moc a podřídit se jí.

Povinné nošení roušek na veřejnosti zavedla vláda České republiky od 19. března 2020 jako jeden z prostředků prevence šíření epidemie covid-19. Za pár dní to budou dva měsíce.

Když vláda opatření zaváděla, bylo 560 nakažených a ten den dělal nárůst nakažených 24%. Hrozba exponenciálního růstu počtu případů byla zcela reálná a možnost zhroucení zdravotního systému nebyla sci-fi, ale možná realita, na kterou by se dalo zajet podívat do nedaleké Lombardie - pokud by tedy nebyly uzavřené hranice.

Prognóza dalšího vývoje byla nejistá a především bylo nejisté, jak velká část populace se s virem už setkala. Spekulovalo se o tom, že počet nakažených, u kterých měla nemoc lehký nebo jen latentní průběh, může být až o dva řády větší než oficiální počet nakažených.

Budiž řečeno, že vládní opatření zabrala. Zabrala především díky loajalitě občanů, kteří tato opatření akceptovali a až dosud akceptují.

V neděli (10.5.) bylo v Čechách lehce přes 8.100 nakažených (z toho ovšem už skoro 4.500 vyléčených) a denní nárůst případů dělal méně než 1%. A co je podstatné, z epidemiologické studie, kterou nechala vládla provést a jejíž výsledky byly zveřejněny 6.5., vyplývá, že s koronavirovou nákazou se setkala cca 4 promile populace - tedy pravděpodobnost, že potkám někoho akutně nakaženého, není příliš velká ani ve velkém městě.

Ve společnosti je cítit obrovská vůle vrátit se k normálu, která se projevuje při každém rozvolnění restrikcí pohybu osob a podnikání. Když se v pondělí (11.5.) otevřely po téměř dvou měsících zahrádky restaurací, lidé je zaplnili i přesto, že nad Čechami zrovna přecházela studená fronta s hojným deštěm.

Symbolem (zatím akceptovaných) restrikcí je právě nošení roušek. Nicméně právě v tomto případě loajalita občanů už eroduje. Máme teplé jaro a řekněme si, že nošení roušky je prostě otrava.

Ve městech se ještě pořád potkávají zástupy maskovaných, ale když vyrazím do lesů za Prahu, potkávám opět lidi, kterým vidím do tváře (a oni mně) a zdravíme se s potutelným pocitem, jak jsme na tu karanténu vyzráli.

A tím se vracím na začátek ke společenské smlouvě. Pokud chce demokratický stát prosadit nějakou masovou restrikci každodenního života, musí s ní být srozuměna naprostá většina jeho občanů.

Pokud jde o ty otravné roušky, tak ještě o víkendu se z krizového štábu ozývalo, že snad do poloviny června všude a pak možná…
Pondělní rozhodnutí vlády už ale mluví o 25. květnu. Jestli něco Andrej Babiš umí, tak naslouchat ve společnosti se rozmáhajícímu sentimentu.

Tak moc se ovšem zase radovat nemohu, neb roušku budu moci odložit ve volném prostoru, pokud kolem mne nebude jiná osoba blíže než dva metry (mírně zjednodušuji). Už vidím, jak vyjdu na Václavském náměstí pod Koněm z metra a tam bude stát zástup policistů s metry - tedy spíše s dvoumetry.
Je to prostě takový kočkopes, něco jako byla před tím karanténa/nekaranténa, jen s tím rozdílem, že v tu chvíli byla ve společnosti jiná nálada. Karanténu se všichni pokoušeli loajálně držet, teď bude tendence roušky odložit, pravidla/nepravidla.

Katastrofické vize o počtu latentně nakažených se sice naštěstí nepotvrdily, ale vláda na rouškách tak zvláštně trvá i netrvá současně a nepokouší se vysvětlit proč, jen občas zaslechneme nějakou tu vyhrůžku směrem k nezodpovědným.

Možná by vláda neměla tlačit na pilu a měla by tuhle povinnost/nepovinnost prostě nezavádět - byť třeba občanům nošení roušek ještě doporučit. Je to paradox, ale doporučení by většina akceptovala.

To, co se po 25. květnu stane, bude, že jak jsou dny teplejší a teplejší, občané zrovna tuhle povinnost zruší o své vůli.
On pokud jde po ulici jeden člověk bez roušky příliš blízko bližních, vyřeší to nejbližší policista. Pokud těch lidí v chumlu bez roušek bude deset, budou potřeba policisté dva. Pokud bude pohromadě deset tisíc lidí bez roušky, žádní policisté nepomohou.

Může se stát, že pandemie přijde ve druhé a dalších vlnách. To zatím nikdo nevíme. Vláda by neměla riskovat, že se znevěrohodní. Možná bude třeba zavádět znovu restrikce, ale nevěrohodná vláda se nebude moci spolehnout na loajalitu občanů.

V módě jsou teď černé labutě - tedy spíše teorie o černých labutích Nassima Taleba. Celkem bezvýznamný kus textilie by mohl být černou labutí této vlády. Konec konců spouštěčem arabského jara byla sebevražda zcela neznámého tuniského zelináře (Muhammad Buazízí, 17.12.2010).
Jinými slovy, ty samé roušky, které stmelily národ a jsou předmětem jeho oprávněné hrdosti, mohou být nakonec i roznětkou občanského odporu.

Ano, vláda má k dispozici cca 40.000 policistů, ale ani oni nedokáží vynutit dodržování tak plošného opatření, jakým je nošení roušek, pokud by se jeho ignorování změnilo v akt občanského odporu.

Masivním nasazením represivních složek by vláda ztratila nejen důvěru, ale i legitimitu - bylo by třeba přepsat společenskou smlouvu.

Rozumná vláda se nepokouší nařídit něco, co následně nemůže vynutit. Pokud to udělá, blíží se ke svému konci.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.