Přejete si pád vlády? I kdybyste si ho nepřáli, tak nám je to jedno, vzkázali poslanci veřejnosti. Vláda České republiky přišla o svůj legitimní mandát. Někteří jsme počínání vlády s jistými výhradami schvalovali, někteří jsme o jejím počínání mohli pochybovat. Domnívám se však, že většina lidí si nepřála, aby vláda padla právě v tuto chvíli. Nutí mne to zamyslet se na nejrůznějšími důsledky, které tento krok vyvolají.

Pojďme popořádku od vzniku Topolánkovy vlády:

Koaliční kabinet Mirka Topolánka vznikl v lednu 2007. Téměř osm měsíců po řádných parlamentních volbách. Rozložení politických sil však umožňovalo jedinou bezkomunistickou variantu. Tím se stala právě koalice Mirka Topolánka. Všichni za těchto sil v poslanecké sněmovně museli počítat s jistými, někdy i drastickými ústupky ze svého programu. Po několika mediálních skandálech, kterými tato vláda prochází, se blíží krajské a senátní volby, ve kterých je její dosavadní počínání silně zohledněno. ODS, stejně tak celá vládní koalice, je drtivě prohrává.

Myslím si, že především díky nepopulárním reformám a samozřejmě díky mediálně výživným kauzám, kdy pak již čtenář nerozlišoval skandály jednotlivých stran a považoval je za kauzy „koaliční“, protože koaliční projekt nepochybně sdílí i „své“ kauzy.

Následuje kongres ODS, kde i přes některá volání Topolánek potvrzuje důvěru předsedy ODS. Počátkem ledna začíná předsednictví Evropské rady, kdy hned na jejím počátku stojí mezinárodní spor o přerušení dodávek plynu, který se jednotlivým ministrům, potažmo celé vládě daří - ať v rámci bilaterálních či multilaterálních jednání - řešit. Jako další, ne tak evropský, jako světový problém nastává v Gaze, po jehož mediálním přenesení se Evropa musí začít zabývat vznikajícími následky finanční krize.

Uvádím tento historický rekurs především jako ilustraci podmínek, v jakých tato vláda vznikala a v jakých také musela vládnout.

Předsednictví Evropské rady, které je půlroční a opakuje se jednou za 13 let, vyvolávalo poměrně široké evropské diskuse, jak to Česká republika jako „nováček“ Evropské unie zvládne.

Předsednictví je nutno chápat ve dvou rovinách, a to v rovině úřednické, avšak zároveň v rovině politické. V rovině úřednické se nic závažného neděje, po formální stránce předsednictví doběhne bez vážnějších komplikací, nicméně v rovině politické ztrácí Česká republika veškerý vyjednávací mandát. Kdo z evropských politiků bude nyní jednat s premiérem v demisi, premiérem, který nemá důvěru ve vlastní zemi.

Nutno si povšimnout i reakce renomovaných zahraničních médií, které den po pádu vlády píší, že „Češi uvrhli Evropu do zmatku“, či „EU přišla o svého předsedu Evropské rady“. Tím chci poukázat na fakt, že akt vyslovení nedůvěry vládě nemá dnes pouze vnitrostátní účinky, nýbrž účinky celoevropské.

Podle některých názorů nejsme z historického hlediska jediní, v jejichž zemi padla vláda během předsednictví. Například v roce 1993 padla vláda v Dánsku, taktéž v roce 1995 italská vláda přebírá předsednictví v demisi. Na oponu těmto názorům bych chtěl uvést, že Česká republika není členem Evropské unie dvacet-třicet let, nemá za sebou již tři-čtyři úspěšná předsednictví a rozhodně ve výše zmíněných případech absentoval faktor finanční krize.

Vyslovení nedůvěry vládě přišlo v nejméně vhodnou chvíli. Tímto krokem se Česká republika řadí po bok padlých evropských vlád, což nepoznamená pouze politickou scénu, ale do jisté míry v krátkodobém měřítku i hospodářství, protože náš stát se v očích investorů bude jevit jako evropská banánová republika, nota bene když k tomu připočítáme pád maďarské vlády Ference Gyurcsányho, kdy středo-východ Evropy bude vnímán jako politicky nestabilní.

Dnešní hospodářsko-společenská situace, by vůbec neměla nahrávat bojům mezi jednotlivými stranami a už vůbec k prosazování partikulárních zájmů jedinců v parlamentu zastoupených. Něco pravdy jistě bude na tvrzení, že největší postrach pro vládu je odvolaný ministr.

Důležitější než samotný výsledek, resp. následek tohoto kroku je podle mne jeho příčina.

Vyvrcholením příčiny k hlasování o vyslovení nedůvěře současnému kabinetu bylo podle sociální demokracie jednání Marka Dalíka s reportérem České televize Daliborem Bártkem. Dalík měl údajně tohoto reportéra ovlivňovat, aby neodvysílal reportáž zpronevěřených milionů ministerstva životního prostředí Petrem Wolfem. Nutno zde podotknout, že se nejednalo o jakoukoli formu oferty úplatku. Dalík nic jako protislužbu nenabízel, a tak nemůže být řeč o korupčním jednání. Jistě je však také potřeba upozornit na to, že o standardní postup se taktéž nejednalo.

Ptám se, kde byla média, kdo si povšiml útoku Jiřího Paroubka na levicový deník Právo, kdy jeho šéfredaktor Porybný napsal, že „byl opakovaně varován, že pokud bude Právo pokračovat v dosavadním psaní (údajně nepříznivém způsobu psaní o sociální demokracii), může přijít o inzerci firem, které jsou ovládány státem“? V tomto případě jistě nemůžeme Právo považovat za předpojaté provládní médium. Kdo z novinářů věnoval pozornost tomuto případu? Kdo zde vede politiku zastrašování a narušování svobody tisku v měřítku mnohem vyšším? Hodnocení ponechám na každém z nás.

Nepřísluší mi hodnotit názorové vyjádření, ke kterému se uchýlili poslanci Tlustý, Schwippel a bývalé členky Strany zelených, avšak zároveň si ho také nemohu odpustit.

Je nepochybné, že ten, kdo vyslovil vládě nedůvěru, měl mít nejprve řešení, co nastane, až vláda padne, a to bohužel sociální demokracie ani nikdo z výše jmenovaných nemá.

Snad jediný, kdo patrně ví, co by mohlo po pádu vlády následovat, je poslankyně za Stranu zelených Věra Jakubková, která den po vyslovení nedůvěry vládě v rozhovoru pro ČT 24 doslova řekla, že „Vláda je silná, když má širokou podporu ve sněmovně. Pro mě je nejpřijatelnější současný koaliční projekt“. Takovýto komentář by si kdykoli jindy zasluhoval minimálně úsměv, nicméně dnes mě nutí zamyslet se nad kvalitativními předpoklady kandidátů do poslanecké sněmovny vysílaných jednotlivými stranami.

Pamatujeme si nepochybně všichni proklamované stanovisko ČSSD, že jejich strana je proevropská. Zřejmě je to omezeno pouze pro situace, kdy je premiérem Jiří Paroubek.

Trutnov