To je otázka, která v posledních dnech zaznívá skoro ve všech médiích. Připomeňme si nejprve ve stručnosti, o co jde: Bývalý předseda úřednické vlády Jan Fischer, který vystřídal Mirka Topolánka ve funkci v květnu 2009 a vládu vedl jeden rok, si v této funkci získal tak vysokou míru popularity, ač byl od roku 1980 až do rok 1989 členem komunistické strany, že se rozhodl kandidovat na prezidentský úřad.

V minulém roce to dlouho dokonce vypadalo, že je favoritem. Do kampaně investoval asi 25 milionů korun. Mezi jeho největší sponzory patřil například miliardář Tomáš Chrenek, který však v okamžiku, kdy byl pan Fischer vytlačen z hlavního peletonu Karlem Schwarzenbergem a souboj se odehrál už jen mezi ním a Milošem Zemanem, přestal pana Fischera podporovat. To mělo za následek, že ještě do minulých dnů měl dluh asi 5, 3 milionu korun. Pak byl ale pan Fischer nominován na funkci ministra financí v Rusnokově úřednické vládě a podnikatel Ladislav Dráb mu obratem přinesl v hotovosti, jak noviny doložily, 4, 24 milionu korun a do značné míry mu pomohl zaplatit dlužné peníze.

Způsob platby je - řečeno diplomaticky - velmi neobvyklý, zvláště proto, že pan Dráb totiž již v březnu prohlásil, že dá dohromady nějaké lidi, aby Janu Fischerovi finančně pomohli. Na otázku, jestli pan Fischer zná původ peněz, kterými pan Dráb zaplatil jeho dluh, odmítá odpovídat. A aby to nebylo všechno, byl to právě pan Dráb, kterému úřednická vláda pana Fischera přiklepla miliardovou zakázku na stavbu obřího zásobníku zemního plynu na Vysočině. Navíc Insider ještě objevil, že za částkou 980 tisíc korun, která přistála na Fischerově účtě od Štefana Havlíka je připsáno slovo: půjčka, což vzbuzuje oprávněnou otázku, čím a jak ji chce pan Fischer tomuto česko-rakouskému podnikateli splatit.

Nový pemiér Jiří Rusnok ani ministr financí Fischer na způsobu splacení dluhu nevidí nic divného, ač pro každého soudného člověka je problém zřejmý. Zatímco peníze, které byly vloženy v průběhu kampaně, byly sázkou na pana Fischera, peníze, které skončily na kontě pana Fischera po jeho nominování na funkci ministra financí, již představují jasný závazek.

Je to přece něco podobného, co se snaží vysvětlit politikům i státní zástupce István, který tvrdí, že je rozdíl, jestli někdo složí poslanecký mandát za příslib, že dostane lukrativní funkci, a tím podrží vládu, která by jinak padla, nebo jestli někdo se nejprve vzdá mandátu a funkce mu je nabídnuta až po tomto kroku.

Bohužel tyto základní rozdíly náš politický provoz nerozlišuje a přestal je rozlišovat i Jan Fischer, který byl jistě původně zcela bezúhonný a slušný člověk. Nejspíš až dluhy ho zapletly do klientelistické sítě, z které už není cesty zpět. To je důvod, proč by neměl v této vládě sedět: už nikdy nebude moci svobodně rozhodovat a my ani nebudeme vědět, kdo jeho kroky řídí. Jinými slovy od koho peníze, které za něj uhradil pan Dráb, pocházejí.