Letní rozhicovaná debata o tom, kdo by měl nebo mohl nahradit Václava Klause na Hradě, se točí kolem důležité otázky. Jaká jsou naše kritéria na prezidenta? Je to otázka zpozdilá, stejně jako celá tato debata.
Je až legrační sledovat, jak obecné představy o roli prezidenta ovlivňuje to, zda je formulují odpůrci, anebo příznivci Václava Klause. Měl by být nadstranický, konsenzuální a rozvážný, říkají ti první. Podle druhých by měl být naopak vyhraněný, provokující a důrazný.
Existuje ovšem jedno kritérium, které se vzpírá účelové nálepce. Formulujme ho tak, že prezidentem by měl být člověk, který této funkci více dává, než si od ní bere. Při všech výhradách k Václavu Havlovi je nepochybné, že první český prezident byl tím, kdo tuto funkci povznesl. Dal jí nový obsah a zejména ze zahraniční perspektivy na ni přenesl část své prestiže i renomé.
S Václavem Klausem je to problematičtější.

Máme k dispozici téměř matematický důkaz, že se prezidentskou funkcí pomyslně „obohatil“. Vzpomeňme, jak se jeho obliba u veřejnosti během pouhých několika měsíců téměř zdvojnásobila, a to jen proto, že byl zvolen prezidentem. Co to způsobilo? To samozřejmě víme, přece prezidentský majestát.
Se stejnou nadsázkou se dá říct, že Klaus „zneužívá“ svého státnického postavení k tomu, aby jeho názory byly více a lépe slyšet. Jeho kritika „oteplovacího“ náboženství může být stokrát intelektuálně brilantní, ale těžko by ve světě měla takové publikum, kdyby ji pronášel akademik z Prahy, a nikoliv hlava českého státu.
Tato nuance je patrna i při četbě zahraničního tisku. Když bývalý prezident řekl něco provokujícího a kontroverzního (třeba když v roce 2000 v Michiganu kritizoval supermarkety), byl pro zahraniční novináře nejdřív Havlem, a pak teprve českým prezidentem. U Klause je to naopak.
Klausovi příznivci celkem srozumitelně a dobře argumentují, že lepší kandidát prostě není k dispozici. Naposledy Petr Nečas kritizoval „umělé hledání kandidáta za každou cenu“, a to při příležitosti toho, jak minulý týden zahájil svou prezidentskou kampaň Jiří Dienstbier. Nevíme, zda je Dienstbier oficiálním kandidátem „protiklausovské koalice“, tedy zejména sociální demokracie a zelených, ale nepochybně se už stal jakýmsi neoficiálním kandidátem českých médií. Při vší úctě k jeho pozoruhodnému životopisu si však nemyslím, že by prezidentské funkci dal více než prezident současný. Tedy jinými slovy by ji podobně jako Klaus spíše „konzumoval“ (byť asi méně požitkářsky), než velebil.

Zdrženlivě a s nadhledem

Znamená to, že protikandidáta nemáme? Možná se jen špatně díváme. Existuje jeden možný kandidát, o kterém se překvapivě mnoho nemluví a pro kterého by Hrad nepochybně nebyl ani luxusním politickým důchodem, ani nástrojem sebepropagace. Je to Karel Schwarzenberg. Není vůbec typickým politikem. Vypadá často legračně, na dlouhých jednáních v parlamentu i jinde občas usíná (anebo tak aspoň vypadá) a otřesně mluví. Kdo není na jeho výslovnost zvyklý, má problém mu vůbec rozumět. Proto dostává jen velmi málo prostoru v televizi.
Ale pro zahraniční politiku i úroveň Topolánkova kabinetu představuje nepochybný přínos. Lze čekat, že by podobně mohl pozvednout i prezidentskou funkci. Jednoduše proto, že by byl nejdřív Schwarzenbergem, a pak prezidentem.
Když vyjdeme z toho, jak je prezidentská role definovaná ústavou a jaký konkrétní obsah této roli dali Havel a Klaus, pak můžeme učinit závěr, že má pro tuto funkci všechny parametry. Jak říkal Karel Kryl, umí „jíst vidličkou a nožem“, zná jazyky a těší se respektu v zahraničí. Má také nadhled, velkorysost a humor. To je dobrá kombinace.
Byl jsem velmi krátce ředitelem časopisu Respekt, když byl Schwarzenberg jeho majoritním vlastníkem. Dnes někdy vyprávím coby anekdotu historku z doby, kdy došlo ke konfliktu mezi mnou a zbytkem časopisu. Schwarzenberg tehdy osobně přišel do redakce (což většinou nedělal), oběma stranám vyjádřil plnou podporu, pak si zapálil dýmku a prohlásil, že všechno dobře dopadne.
Pro mě osobně to dobře nedopadlo, ale i při tomto vědomí mohu říct, že se Schwarzenberg choval korektně, věcně a srozumitelně. Mohu proto také bez podezření ze zaujatosti napsat, že si představuji, že tak nějak by se - vzhledem ke svému postavení a pravomocem daným ústavou - měl chovat prezident, když dojde ke konfliktu mezi politiky. Ne angažovaně a pletichářsky, ale s určitou zdrženlivostí a hlavně nadhledem člověka, který ví, že má sice formální prostředky spor eliminovat, ale zároveň si uvědomuje, že jeho podstatu tím stejně nevyřeší.
A ještě něčím se Schwarzenberg odlišuje od drtivé většiny českých politiků: má noblesu. Kdesi jsem četl hezkou definici toho, jak se pozná člověk se skutečnou noblesou: totiž že může říct na veřejnosti „hovno“, aniž by to bylo sprosté nebo trapné.
Vzpomněl jsem si na to, když Schwarzenberg mluvil o rakouských „magorech“ anebo když v červnu v rozhovoru s MF Dnes řekl: „Jsem dnes jako v pohádce o třech sudičkách. Přišla první sudička a řekla mi: Budeš doma v překrásném kraji Povltaví. Přišla druhá: Budeš mít majetek v čarokrásné alpské krajině s čarokrásnými jezírky. A přišla třetí a říká: A budeš mít z toho hovno.“
V tom je tak trochu i logika toho, proč bych byl rád, aby se Karel Schwarzenberg stal nástupcem Václava Klause. Měl by z toho přesně to, co mu předpověděla třetí sudička. My ostatní bychom z toho mohli mít užitek.

LN, 19.7.2007

Autor je novinář