Politické události posledních měsíců přinesly řadu nových skutečností, jejichž důsledky si, podle mého názoru, zatím neuvědomujeme. Mylné sociálněgeografické hodnocení výsledku prezidentských voleb a další události vedou k obavám některých, zda nejde o nějaký div ne politický převrat. Nikoliv.

Ti, kteří se domnívají, že prezidenta Zemana volili lidé „ze Sudet“, méně vzdělaní a chudší, si snad ani neuvědomují, že legitimizují a oživují již polozapomenutou teorii Václava Havla o „moci bezmocných“.

Lidé, kteří si často nevědí rady se svým životem, žijící v místech, jež považujeme za sociálně vyloučená, kteří se utápějí v kolotoči exekucí a dluhů, žijí od výplaty k výplatě, lidé, jichž si politici všimnou jen před volbami a pro jejichž názory a obavy mají jen slova o zhnědnutí a xenofobii, jako by náhle projevili svoji skutečnou moc přesahující denní starosti: zvolili prezidenta!

Ale je to skutečně tak velké překvapení? Nebo se spíš ukazuje, že existuje velká část národa, jehož skutečné starosti a tužby mnozí dosud jen přehlíželi?

Není to spíš tak, že sice chodíme do stejných hospod, na fotbal, hádáme se spolu, ale o těch druhých si v duchu často myslíme, že to jsou jen nevzdělaní burani, nebo naopak nafoukaní zbohatlíci, kteří „s lidem“ nemají nic společného?

Zděšení by mělo vzbuzovat přesvědčení řady občanů, že existuje souvislost mezi vzděláním a dobrým politickým úsudkem. Jak však ukazují dějiny, nic není vzdálenější skutečnosti. Zločinných pokusů na lidech se v koncentrácích účastnili i univerzitní profesoři nacistického Německa… Překvapení některých, že podstatná část pracujících lidí volila „oligarchu“ Babiše a že i jinak slušní lidé volili „fašistu“ Okamuru, zmatek v hlavách některých jen podtrhuje.

Je zřejmé, že ke změnám v politickém myšlení řady občanů skutečně dochází. Jak ukazuje rozdílný přístup veřejnosti ke kauzám poslance Ondráčka a premiéra Babiše, ne jakákoliv, ale určitá minulá aktivita přestává vadit, což by ještě před dvaceti lety bylo těžko představitelné.

Zkušenosti občanů s výsledky trestních stíhání např. obecních zastupitelů (v naprosté většině soudy odmítnutých) a naopak nestíhání obřích finančních podvodů v minulých letech vedly u řady lidí k přesvědčení, že je přece jen rozdíl mezi stíhaným a odsouzeným, a že tedy jen samotné trestní stíhání politika důvěry nezbavuje.

I to je v politice nové. A zjevná neschopnost politiků pojmenovat skutečné příčiny problémů vede např. k tomu, že obce, ve snaze chránit práva svých řádných občanů, přistupují k zoufalým činům (zákaz sezení na lavičkách, zákaz pobytu, odnětí příspěvků na bydlení), které pak musí řešit (a rušit) Ústavní soud. To má devastující důsledky na veřejné mínění.

A vezme-li v úvahu nedůvěru v zastupitelské instituce (volání po referendu a po přímé volbě nejen prezidenta, ale i starostů a hejtmanů) i vcelku obecnou akceptaci „vlády bez důvěry“, zdá se, že nastává čas na nové upořádání věcí. Nastává spíš čas pro nějakou novou „společenskou smlouvu“ mezi vládnoucími a ovládanými, než aby šlo o nějaký „převrat“.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 17.2.2018