Voliči se nevrací k pravdě a lásce, ale odvrací se od mafiánských praktik

"V prvním kole nepůjdete hlasovat?" ptal se týden před volbami novinář Václava Klause. "Kdyby se ho účastnil Ladislav Jakl, šel bych mu hodit hlas – i s vědomím, že nevyhraje - a že kdo s koho se bude rozhodovat v druhém kole." Prezidentův důvěrník se ale nedostal ani do konečného finále, a tak nejen Klaus dopředu už lámal nad volbami hůl: i lid nadával, že není koho volit, byť se mu nabízelo hned devět kandidátů. A tak byla očekávaná účast ve volbách nevalná, vypadalo to, že tak jako tak první kolo vyhrají jen jeden profesionální kariérista a … - druhý profesionální kariérista.

Prvního dne voleb bylo ale najednou všechno jinak - dosluhující prezident tam nakonec nechyběl. Nejen u něj to bylo kvůli nečekanému zvratu ve všeobecné náladě: na předním místě předvolebních výzkumů se náhle ocitnul kandidát do té doby pramálo nadějný, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Ten se dostat na Hrad, to by málem bylo, jako by se tam opět měl navrátit sám Václav Havel, kdyby se ještě v relativním zdraví dožil dnešních dnů. Schwarzenberg mu léta dělal kancléře, vyznával stejné hodnoty, vyznačoval se podobnými vlastnostmi – i tzv. "pravdoláskař", což už je dnes málem sprosté slovo, dostal tedy náhle šanci být prezidentem. I nepravděpodobné věci se někdy dějí…

S tou pravdou a láskou je to přitom ale všelijaké. Zatímco její zakladatel je již rok po smrti a do jeho památky kopou nejvíc ti mravenci, co sami chtějí spasit svět, jeden z nejpotrefenějších, Klausův tajemník Petr Hájek, objasnil nedávno svým čtenářům další z dosud netušených tajemství evoluce: Václav Havel byl ve skutečnosti satanem, zatímco pravým nositelem pravdy a lásky v našich zemích se definitivně ukázal být Václav Klaus.

Snad měla být takovým aktem nezištné pravdy a lásky amnestie, již pan prezident Klaus vyhlásil až na konci svého funkčního období. Sám to zdůvodňoval jako racionální, správný a promyšlený krok; ať už byly jeho motivy jakékoli, národ si je ve své většině brzy definoval sám: prezident potřeboval jen pomoci svým kamarádům mafiánům, aby už na ně nikdy žádná spravedlnost nedosáhla. A lidi se opravdu naštvali…

Druhou velkou Klausovou chybou poslední doby bylo, že Zemana nepřímo v jeho kandidatuře na prezidenta podpořil: že jsou vlastně stejné krevní skupiny, to je většině lidí zřejmé nejpozději od té doby, co spolu v roce 1998 uzavřeli ono neblahé opoziční společenství. Pamětníkům jistě netřeba připomínat, že to bylo půl roku poté, co Havlovu tzv. Rudolfinskému projevu, kde Klaus dostal na frak jako nikdy předtím a ani potom, nejhorlivěji – v servilním náklonu – tleskal právě Miloš Zeman. Když tedy teď v Praze, kde dějinné zvraty této země vždycky začínaly, postrčili dopředu Schwarzenberga, zbystřil i venkov, protože k vychytralému baziliškovi Zemanovi nabídla se mu náhle alternativa v kandidátovi poněkud sice mazácky ležérním, unaveně roztržitém, určitě však slušném, čestném a neúplatném. Jistě to není tak, že by český národ tesknil tolik po pravdě a lásce – už ho ale zjevně nebaví mafiánské praktiky, jimiž je v této zemi prolezlé dnes všechno, od Hradu až po radnice a místní zastupitelstva.

O tom, jaký je ten či onen ze dvou kandidátů, jak je báječný či naopak hrozný, jistě si v příštích dnech od mnoha autorů přečteme ještě mnohé. Proto bych chtěl podotknout jen dvě věci: Nenechme si od žádných Michalů Hašků vnutit myšlenku, že je tu teď nutno zvolit levicového prezidenta, který se bude chovat jinak než ten dosavadní – nebude. A nenechme si na druhé straně (ani od dosluhujícího pana prezidenta) vnutit iluzi, tady jde o souboj pravice s levicí – nejde. Jde o souboj dvou světových názorů, z nichž každý má svá pro i proti, s každým jistě by se žít dalo, jde však o to, jak. Prezident není výkonný úředník, ale symbol. Jak tedy budeme do budoucna vypadat, před světem i sebou samými, to je teď jen a jen na nás…