V Libni je most, který rozděluje. Dohoda předpokládá společný zájem, ten tu však chybí

Poslední ze série krizí pražské magistrátní koalice probíhá mimo hlavní proud veřejného zájmu. Ten je upřen na jednání o vládní koalici, přičemž toto jednání celostátního dopadu nabývá stále bizarnějších podob. Přitom jádro problémů je totožné. Je zde hnutí ANO se svou ambicí vše prostě zařídit a partneři, kteří nejsou ochotni na tuto hru přistoupit.

Varovné hlasy se ozývaly už před dvěma lety, kdy obnovená koalice skoro na den přesně vznikla. ANO se svými 17 zastupiteli má výraznou převahu nad ČSSD s pouhými devíti i nad Trojkoalicí s osmi. Je to také o parník, ale ten svou mohutností nestačí za situace, kdy koalice přečíslí opozici jen o tři hlasy. Musí pak být opravdu skálopevná shoda, aby se návrh prosadil. Ta už z principu nastat nemůže, když v Trojkoalici jsou Zelení, spolehliví destruktoři všeho, co nezapadá do jejich ideologického konceptu, a do něho nezapadá prakticky nic, co město činí městem.

Stav města

Kdo pamatuje stav našich měst a vesnic před rokem 1989, by musel být slepý nebo zaslepený, aby neviděl obrovský pokrok. Je to, jako bychom byli svědky procitnutí z nějakého zlého snu anebo jako když v pohádce je zlomeno zlé kouzlo.

Při bedlivějším pohledu zjistíme, že to, co městům prospělo, je převážně dílo soukromých subjektů. Domy jsou čisté a opravené, je tu zásobování, je tu zábava a kultura. Všechna tato pozitiva jdou převážně na vrub soukromému snažení. Jestliže tedy v Praze připomínají dříve tak zanedbané čtvrti, jako je Karlín nebo Vršovice, nějaké živé středomořské městečko, magistrát na tom má pramalou zásluhu. Katastrofální je jeho bilance snad především v rozvoji dopravní infrastruktury. Jablko posledního sporu se dopravy týká též. Jde o Libeňský most a na případu se dá kořen neduhu krásně demonstrovat.

Jde o to, že devadesát let starý most je od povodní v roce 2002 a 2013 narušený. Je nutné s ním něco udělat. Dva názory na to, co je ono „něco“, vytvořily osu sporu. Buď most opravit, nebo zbourat a postavit nový. Oba názory mají své opodstatnění – opravit, protože je zcela dopravně vyhovující, a navíc krásný, od nejlepšího architekta své doby Pavla Janáka. Zbourat a postavit nový – i to má rozumné jádro, protože ta oprava by tak jako tak znamenala prakticky ho zbourat, a když už by se dával dohromady, nechť na starých základech vznikne vskutku nový, širší, aby mohl sloužit i budoucí dopravě. Dohoda předpokládá společný zájem, ten tu však chybí. ANO chce realizovat svůj koncept „prostě to zařídíme“ a Trojkoalice s jádrem Zelených nic takového nemůže připustit. Tím spíš, že vůdčím tělesným orgánem Zelených není rozum, nýbrž srdce (zelené).

Jsme svědky principiální krize rozhodovacích orgánů. Ta je u zdroje všeho. Subjekty s rozhodovací pravomocí jsou paralyzovány vlastní rozporností, ale také zvenčí: je příliš mnoho subjektů, které mohou jakýkoli pozitivní krok zablokovat.

To je další důvod, proč rozvoj infrastruktury zamrzl, jakož i toho, proč má Praha poslední architektonické počiny budící obecný zájem Tančící dům z roku 1996 a Zlatý Anděl Jeana Nouvela z roku 2000. Až teď vzniká V Tower na Pankráci, jinak ale byly zajímavé projekty spolehlivě zardoušeny, ať už to byla Kaplického knihovna na Letné, anebo rozverné vyhlídkové kolo poblíž Železničního mostu na Smíchově.

Byty nejsou

Z hlediska obyvatele města je ovšem nejhorší situace bytová. Ještě nikdy se v dějinách stavebnictví nestavělo díky novým technologiím snadněji, rychleji a efektivněji. Je to příšerný paradox, že právě v této době technologického vrcholu je výstavba zatížena tak strašlivým byrokratickým balastem, že byty jsou pro mladé lidi fakticky nedostupné.

Na situaci je asi nejhorší skutečnost, že řešení je v nedohlednu. Na podzim budou nové volby a vedení našich měst a míst se obmění. Slogan hnutí ANO „prostě to zařídíme“ se hrubě neosvědčil: ten by zřejmě mohl fungovat jen v prostředí osvícené diktatury a ta u nás pořád ještě nepřichází v úvahu. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby současnou, příšerně neosvědčenou garnituru vystřídala současná opozice.

Významnou roli hrála v Praze ODS. S ní jsou spojeny i významné realizované projekty, jako je tunel Blanka, koncept vznikal za primátorování Pavla Béma. Rozvoj Smíchova je spojen se jménem dalšího předáka ODS Milana Jančíka. Jenže právě za nimi se táhne pach korupce, která nebyla nikdy důsledně prokázána. Nicméně je to paradoxní, že právě za šéfování lidí tohoto typu šly věci relativně dobře kupředu.

Poučení z toho není žádné. Heslo Korupcí k rozvoji metropole asi není zrovna ideální pro nastávající volební období. Ani to se nedá čekat, že současná bouře na pražském magistrátu bude mít očistný efekt. O hloubce krize svědčí fakt, že primátorka Adriana Krnáčová oznámila odchod z politiky, aniž se to setkalo s odezvou. Každý ví, že na tom nezáleží.

LN, 28.4.2018