POLITIKA: Poslední tabu
Na cestě k prosperitě může pomoci přímá demokracie. Lidových referend se ale politici bojí
Česká politika se zbavila téměř všech tabu. Smí se dokonce diskutovat o účasti komunistů ve vládě (zatím naštěstí jen v teoretické rovině). Jedno tabu však zůstává posvátné a nedotknutelné.
Tabu funguje tak, že kdokoli začne hovořit o politickém a ekonomickém uspořádání Švýcarské konfederace, je ihned okřiknut, onálepkován jako snílek či populista a vysmíván komunitou politiků a politologů.
Je čas zlomit toto tabu. Už jen proto, že švýcarský ekonomický úspěch je impozantní. A kdyby jej někdo chtěl bagatelizovat odvolánímna bankovnictví, pak vězte, že finance představují jen 11,6 procenta hrubého domácího produktu. To není málo, ale švýcarská ekonomika zdaleka nestojí jen na bankách. Prosperita Švýcarska, včetně proslulých bank, je založena na pevném masivu v podobě zdravých veřejných financí a politické stability. Ta nefunguje v zemi odjakživa. Slovo "puč" pochází ze švýcarské němčiny a není to náhoda. Před přijetím nové ústavy v roce 1848 země dlouho trpěla nestabilitou, převraty a ozbrojenými konflikty.
Zdraví veřejných financí je dnes zajištěno dvěma nástroji. První z nich je dluhová brzda, která je zakotvena ve federální ústavě i v zákonech většiny kantonů. Jde o jiný (lepší) typ dluhové brzdy, než jakou zavádí EU. Druhým nástrojem je lidové referendum o rozpočtových otázkách.
Jakmile se řekne "referendum" a "rozpočet", typický český politik vyletí jako čertík z krabičky: cože, to by tak hrálo, nechat o tak důležitých otázkách rozhodovat přímo voliče! K čemu bychom pak byli my, volení zastupitelé? Braňme parlamentní demokracii! A tak dále.
Zastavovat veřejné výdaje
Skutečnost se má tak, že švýcarská rozpočtová referenda na bázi kantonů mají pouze moc zastavovat veřejné výdaje. Občané si nemohou odhlasovat zvýšení výdajů, pouze šetření. Ani snížení daní nelze prosadit referendem. Aby daně z příjmů nepřekročily rozumnou mez, existuje ústavní limit na maximální federální sazbu daně z příjmů jednotlivců (11,5 procenta) a na maximální sazbu daně z firemních zisků (8,5 procenta). Sazby kantonálních daní nesmějí být podle ústavy koordinovány, aby byla zajištěna daňová konkurence. Maximální DPH smí být 6,5 procenta.
Celkový švýcarský veřejný dluh je pod úrovní 40 procent HDP. Model funguje: nízké daně stačí, neboť lidová referenda zabraňují plýtvání.
"Nejdůležitější je široká rozpočtová autonomie kantonůamístních komunit. Všechny kantony například mají své vlastní zákony o dani z příjmů a z nemovitostí. Daně z příjmů jsou nejprve kantonální a teprve potom federální. Občané dále mají - ve srovnání s jinými zeměmi - rozsáhlá práva ovlivňovat politická rozhodnutí přímo. Platí to i pro rozhodování o veřejných financích, zejména na úrovni kantonů a obcí," uvádí Gebhard Kirchgässner ve své práci Fiscal Institutions at the Cantonal Level in Switzerland z února 2013.
"Rozpočtová disciplína u kantonů s centralizovanou správou, jako například Basilej, Ženeva nebo Neuch(226]tel, je významně nižší než u kantonů s vysokým stupněm místní samosprávy, jako jsou zejména Graubünden, Thurgau nebo Aargau," uvádí ekonomové Markus Freitag a Adrian Vatter ve své studii z roku 2008. Lze ukázat, že kantony, kde rozpočtová referenda jsou povinná, mívají podstatně nižší dluh než kantony bez povinných referend, kde hlavní podíl na rozhodování mají volení politici. Kantony s nejvyšším dluhem na obyvatele nemají povinné výdajové referendum. Nejméně zadlužené kantony (kromě zmíněných například Appenzell Innerrhoden a Ausserrhoden, Schwyz, Obwalden nebo St. Gallen) mají povinné hlasování o všech větších výdajích.
"Naše poznatky dále jasně ukazují, že dokonce velmi malé politické jednotky jsou schopny dobře vykonávat vlastní rozpočtovou politiku, uvážíme-li švýcarské kantony s nejmenším množstvím obyvatel (a s nejmenším zadlužením), které mají jen několik desítek tisíc obyvatel," konstatují dále Freitag a Vatter.
A pokračují: "Výsledky ukazují, že v dobách prosperity architektura státní struktury nemá vliv na dluh. Avšak ve fázích hospodářské recese, decentralizované kantony vykonávají zodpovědnější rozpočtovou politiku než kantony řízené centrálně."
Kanton Appenzell Innerrhoden má necelých 16 tisíc obyvatel a povinné veřejné hlasování o veřejných zakázkách nad půl milionu franků (asi 10,5 milionu korun). V kantonu Schaffhausen (78 tisíc obyvatel) se dokonce povinně hlasuje o výdajích nad 300 tisíc franků. Ve zmíněném St. Gallenu (necelý půlmilion obyvatel) se hlasuje až od 15 milionů, tedy asi od 315 milionů Kč.
V přepočtu na české poměry by to znamenalo, že například o projektu Opencard by se muselo povinně veřejně hlasovat. Zkusme si představit, jak by referendum asi dopadlo: město Praha by ušetřilo hodně přes miliardu. Nebo referendum o tunelu Blanka a o mnoha dalších tragických případech plýtvání. Zkuste si představit Prahu bez dluhů. Je to možné.
Většina českých politiků slyší o Švýcarsku s krajní nechutí, neboť přijetí podobného modelu by pro ně znamenalo podstatné omezení. Zkusme si představit, že každý český kraj plus hlavní město Praha by rozhodovaly o sazbě daně z příjmů. Volili by občané stále levici jako doposud? Anebo levice v krajských vládách pouze doposud jen vyhrávala soutěž ve slibování? Co kdyby krajští politici soutěžili nejen ve výdajích, ale také ve slibech nižších daní?Aco kdyby konečné slovo o nutnosti velkých výdajových položek měli přímo občané?
Ano, fungovalo by to. Lépe než současný systém. Možná právě proto se mnozí politici tolik bojí přímé demokracie. Přišli by o velký podíl rozhodovací moci. Jejich přátelé ze soukromého sektoru by přišli o tolik veřejných zakázek. Ó hrůzo.
Tak dlouho se planě řeční o zkrocení dluhů a o boji proti korupci. Řešení přitom leží celkem nedaleko. Skutečnost, že až donedávna se nikdo v Česku systematicky nevěnoval tomuto tématu, je velká chyba.
LN, 8.11.2013
