Jiří Paroubek totiž sklouzává k chybám, jichž se dopouštěli jeho předchůdci na čele ČSSD. Předpokládá, že spolustraníci mu rozumějí a chápou potřebu reforem. Vždyť vše je tak zřejmé! Jenže není. Máme jedno z nejlepších a nejdostupnějších zdravotnictví na světě. O školství platí totéž. Penzijní systém jede a má naději fungovat ještě pár desítek let. Šlape i ekonomika. Tak proč se uskrovňovat a provádět reformy? Kdo nesleduje trendy a nezajímá se o dědictví, jež předáme dalším generacím, lehce naletí na populistické námitky.

V dávné minulosti se česká sociální demokracie nebála plavat proti proudu a prosadila kroky, které došly ocenění až s odstupem. Za poslední léta však zlenivěla. V roce 1998 vyhrála se Zemanovou radikálně opoziční rétorikou a sotva by se poté odhodlala k nepopulárním opatřením, nebýt umanutosti svých lídrů. Miloš Zeman ustál částečné reformy zásluhou své autority a podpory opozičněsmluvní ODS. Vladimír Špidla sestavil v roce 2002 středolevý kabinet a spustil s ním reformu veřejných financí rychleji, než se jeho odpůrci v ČSSD stihli shluknout. Jakmile se jim to podařilo, měl vizionářský předseda „po ptákách“.

Na tvrdou levicovou politiku nechal Jiří Paroubek ČSSD zavzpomínat v okamžiku, kdy bylo nutné zmobilizovat voliče, prohloubit polarizaci politického prostoru a uspět ve stěžejním střetu s ODS. Mnozí z těch, co mu hlasitě tleskali, se nyní mohou cítit rozčarováni prostě proto, že jim pochod novým směrem jasně nevysvětlil.

Tam, kde panují velké (či trojbarevné „nárazníkové“) koalice občanských a sociálních demokratů také na komunální úrovni, z toho žádnou vědu nedělají. Naopak jim může obdobný vládní vývoj pomoci. Jinde si ale oprávněně kladou otázku, jak do budoucna odlišit levicovost ČSSD od pravicovosti ODS. Nebo se snad bude Lidový dům v příští volební kampani chlubit zmrazením sociálních dávek a posunem věku pro odchod do důchodu?

Je nejvyšší čas, abychom vedli veřejnou diskusi o nezpochybnitelných atributech levicové (sociálnědemokratické) politiky a o pomíjivých, přežitých zlozvycích, které byly kdysi povýšeny na dogmata. Její součástí by mělo být srozumitelné sdělení, že pokud ČSSD nebude aktivní ve formulování reformních záměrů, snadno se iniciativy ujme asociální pravice, která se roztodivnými úskoky pokusí realizovat projekt rozkladu sociálního státu. Málo naplat, hlavními řečníky v rámci této debaty však musí být politici.

Ještě dříve ale bude muset padnout rozhodnutí, co ČSSD upřednostní. Zda zásadové a pohodlné přijetí opoziční role vůči trojkoalici ODS, KDU-ČSL a SZ, přičemž tázána bude, proč tak neučinila už v létě. Anebo účast ve vládě, která bude mít odvahu – a díky výrazně většinovému zázemí ve Sněmovně i sílu - nakousnout nejedno kyselé jablko. Bonusem v tom případě může být postupné sbližování s menšími partnery, zejména lidovci. Ve skutečnosti je ovšem tento zdánlivě vedlejší efekt pro soc.dem. klíčový: Která z velkých partají naváže užší komunikaci s ostatními subjekty, bude v dlouhodobém výhledu v evidentní výhodě.

O tom všem ale musí předseda ČSSD se členy své strany hovořit. Spoléhat se na nosnost vize a kouzlo vlastní osobnosti nestačí. Vladimír Špidla by Jiřímu Paroubkovi mohl vyprávět.

Právo 1.12.2006

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD