Březnový pád vlády Mirka Topolánka vyvolává dodnes, zcela pochopitelně, vlnu emocí i spekulací. Zatímco však Jiří Paroubek vše odbývá větou „přestaňte už kňučet“ a věnuje se hlavně kampani, v tuto chvíli tedy především Kateřině Brožové, prezident republiky neustále vysvětluje. Naposledy v sobotních LN (Vládl tu nejvíce zlobbovaný kabinet), a i naposledy měla jeho vyjádření jednotnou a už trochu nudnou strukturu: 1) já nic, já muzikant; 2) vláda byla špatná; 3) EU je špatná, a tudíž je nesmyslné hovořit o nějaké škodě vzniklé České republice tím, že si uprostřed předsednictví shodila vládu.

Z toho, co je známo, lze o Klausově vině na pádu vlády poznamenat následující. Hlavní masu hlasů samozřejmě dodali Jiří Paroubek a komunisté, nicméně předseda ČSSD se skutečným pádem kabinetu patrně nepočítal, chtěl jen přiživit mediální tance kolem jinak fádního sjezdu své strany, který ho měl pouze rituálně pomazat na náčelníka oranžových. Nicméně k oranžovo-rudé sumě si přisedly čtyři rozhodující hlasy – dvou zelených „rebelek“ a poslanců Schwippela a Tlustého.

Dva posledně jmenovaní se prezidentem zaštiťovali a byť Václav Klaus tvrdí, že s nimi nehovořil, rozhodně neučinil nic, aby se od Tlustého rovnice „nedůvěra vládě = intuitivní odečítání z hloubi mysli pana prezidenta“ distancoval. A veřejně projevoval k vládě odpor, přičemž prezidentovi by z hlediska jeho ústavní role daleko více slušela podpora výkonné moci, předsedající navíc EU, či alespoň hlasité nabádání k hledání konstruktivního pozitivního řešení před tím, než se vláda případně svrhne. Toho jsme se od Václava Klause nedočkali, a není divu, vždyť, jak se vyjádřil pro LN: „Ta vláda mě zklamala absolutně... tím, jak začala hrát zelenou kartu... a chováním vůči Evropské unii.“ Kdopak nám to tu ale takto mluví? Prezident České republiky, nebo nějaký habsburský klon, Klaus Josef I.?

Dle ústavy není prezident z výkonu své funkce (žádnému jinému státnímu orgánu) odpovědný, ve věcech vyžadujících kontrasignaci za něj jakožto za součást výkonné moci odpovídá vláda. Ale Václav Klaus se často chová způsobem, jako by se zodpovídal pouze sám sobě. Může za to jednak samotný ústavní text, který neposkytuje skoro žádnou možnost k odvolání hlavy státu nebo k nějaké korekci jejího jednání (a Klause už ve druhém volebním období nebrzdí ani touha po znovuzvolení), jednak chaos a zmatek na politické scéně, díky němuž automaticky vyroste každý prezident, i kdyby snad nechtěl. Připočteme-li mocnářskou auru, ocitáme se najednou v atmosféře blízké poloprezidentskému režimu, jakkoli ji u nás zformovala spíše shoda náhod a okolností. Je-li tomu tak, tím spíše je třeba věnovat názorům pana prezidenta pozornost. Budiž. Ale mne osobně pan prezident už dlouho nudí. Kritika Topolánkovy vlády byla vždy snadnou disciplínou – již z toho důvodu, že šlo o vládnutí chaotické a zaměřené nejméně z poloviny vydané energie na zachování sebe sama. To ale přece věděl od začátku skoro každý a Václav Klaus nám na toto téma nikdy nesdělil nic objevného.

Poměrně snadnou disciplínou je i kritika Evropské unie. Jde o útvar nejasný, ba neforemný, přebyrokratizovaný, bezzubý tam, kde by od něj lidé očekávali nějakou ráznou akci, zato přehnaně aktivistický v záležitostech, které donedávna spadaly pod svrchovanost okolního mikrosvěta (například utopenci, rum a guláš). Pravda, pokud proti Bruselu vytáhne někdo z čelných politiků členských zemí EU, lásku západoevropských politických elit si tím nezíská, ovšem než začneme Václavu Klausovi připínat metály za chrabrost, zamysleme se nad tím, kdo za něj pak bude platit účty. Slouží tak České republice, nebo spíše věhlasu značky VK? Václav Klaus navíc ve svém „eurokriticismu“ ulpívá víceméně na povrchu. Omezuje se na popis chyb a menších i vážných nedostatků fungování unie, jeho výroky na dané téma ale postrádají jak hlubší historický i kulturní vhled, tak, a to zejména, návrhy na řešení. Klaus dluží obecenstvu sdělení, na jakých základech tedy vztahy mezi evropskými zeměmi postavit, když je jasné, že geopoliticky nemohou ani ty největší evropské státy dlouhodobě osamoceně obstát coby reálně suverénní jednotky. Než poslouchat věčné Klausovo rýpání, je lepší zajít na kafe s nějakou bruselskou stážistkou – člověk se zpravidla dozví mnohem více, a nejen o absurditách unijního europrovozu.

Podobně lze zhodnotit i Klausovy názory na vládnutí v ČR, ODS a ekologii. Co s ním? Buď ho přinutit, aby své postoje formuloval pozitivně (ve formě: co tedy navrhuji), nebo ho alespoň nebrat tolik vážně. Intelektuální „soft power“ Václava Klause je totiž z 90 procent odvozena od jeho postavení a funkce, nikoliv od síly jeho myšlenek samotných.

LN, 18.5.2009

Autor je politolog