^{K zájmu o dějiny mne přivedla profesorka na tehdejší jedenáctiletce, dáma ještě s klasickým vzděláním, která pominula třídní hledisko a soustředila se na to, abychom měli představu o historii} jak z obecného pohledu, tak z hlediska vzdělanosti a kultury. Historie je učitelka života, omletá to věta, s dodatkem, že k ní do školy nechodíme. Přitom když nic jiného, ubezpečíme se v tom, že všechno už tady bylo. Což není moc povzbudivé.

Otce Josefa možná čtenáři moc neznají. Takže plným jménem Joseph François Leclerc du Tremblay. Ani to nejspíš nepomáhá. Co zkusit tři mušketýry, kteří byli nakonec čtyři? V knize je proslulá postava – kardinál Richelieu. Vylíčen jako mocný politik, obávaný člověk. Celkem je to pravda; do románu se nehodí jeho skutečný obraz jako muže nedobrého zdraví a vrtkavých nálad. Chvíle zuřivosti střídal s malomyslností, nicméně významný nesporně byl.

Za ním však byla postava, která v knize není vyzdvižena – nenápadný kapucínský mnich, skromný, stále v jednoduché šedé žíněné kutně, trávící často dny posty, spící na hrubém lůžku. Žije pořád chudě, nehromadí bohatství. A přece mu naslouchají mocní tehdejší Evropy – a obávají se ho. On je v pozadí všeho, co podniká kardinál. Je jeho stínovým dvojníkem, hybatelem politiky. Do dějin vešel tento muž podle barvy oděvu jako „šedá eminence“ a v této podobě dál kráčí dějinami. V každé době.

Na tuto postavu jsem si vzpomněl při vyšehradské eskapádě bývalého ministra zdravotnictví, jejíž cíl nepochybně zůstane v noční tmě. Z ní se na chvíli vynořuje jedna z našich šedých eminencí, pan poslanec Faltýnek. I jeho šéf, Andrej Babiš, vyslovil oficiálně údiv nad tím, co tam pan Faltýnek dělal, když zdravotnictví není jeho resort. Ale je. Tím jsou všechny resorty, kde se kutálejí zvonivé mince. A především – zůstalo jen u pokárání.

Tento muž je šedou eminencí Agrofertu i jeho pobočného podniku, hnutí ANO. On je předsedou poslaneckého klubu, který se za něj postavil, že prý ho potřebuje. Bezpochyby. Je to tlumočník šéfových příkazů, a pak stačí jen hlasovat. Jako jeden muž a jedna žena. Není to tak dávno, kdy jsem se zastavil u hlasování, jímž ANO znemožnilo návrh opozice jednat o corona-krizi. Tehdy byl ještě čas. Nebylo ho už mnoho. Ptal jsem se, zda alespoň jeden poslanec či jedna poslankyně uvedeného hnutí přinejmenším na chvilku nezaváhal či nezaváhala. A co tomu říkají dnes? Spíš si nevzpomínají. Nepochybně majitel poslaneckého klubu vzkázal po panu Faltýnkovi, jak hlasovat. Pak přece žádal jednání o zahrádkaření.

Pan Faltýnek mi tedy připomněl otce Josefa, ale jen svým lokálním vlivem, na českou kotlinu. Sotva asi hýbe politikou evropskou. Kromě toho se přece jen liší od otce Josefa, protože jsem neslyšel, že by byl skromný a žil v chudobě. Nepravděpodobné. Jedno mají oba muži společné – touhu po moci a činnost v ústraní, kde nejsou zbytečné oči kamer. Překvapuje, že na Vyšehradě byly; šlo nepochybně o něco víc. Takže stín, nenápadná činnost. Zato s mravenčí pílí. A vlastně je tu ještě jeden společný rys: vztah k šéfovi. Za nervním kardinálem stál klidný, uzavřený muž, skála. Andrej Babiš je impulzívní, zvlášť teď, když vidí, co způsobil (nejen on, ale on hlavně, má přece klíčové slovo). Občas se dokonce utrhne na novináře, načež pak téměř pláče do televizních kamer a žadoní o dodržování nařízení, která se mění, co týden. Někdy i den. Za ním, či vedle něj, vždy vyrovnaný pan Faltýnek, s lehkým vlídným náznakem úsměvu.

Jeden z našich velkých problémů, myslím politiky, je to, že chybí zákon o lobbingu. Protože lobbista to má doslova černé na bílém, když někam vyrazí, je jako takový přijat a sepíše se pak záznam. Tak se to dělává po světě. Šedá eminence jedná po restauracích, nejednou po nocích, a hlavně – nemá vůbec žádnou zodpovědnost. Tu nese ten, kdo na základě jednání přijal nějaké rozhodnutí. Čímž netvrdím, že by se mi lobbing líbil, ale přinejmenším by měl být na denním světle.

Hnutí ANO má svou šedou eminenci, zatím pořád nepostradatelnou, ale abych dostál úvodu. Takové postavy byly, jsou a nepochybně budou. V naší politice se vynořily zvlášť po revoluci, ale byly tu i za komunistů. Nejen u nás. V Sovětském svazu byl od šedesátých do osmdesátých let Michail Andrejevič Suslov (1902 – 1982) strážcem ideologické čistoty komunistické strany a byl skutečnou šedou eminencí. Člen Ústředního výboru strany, obdivovatel Stalina, za jehož života svou kariéru začal. Pamatuje si někdo tohle jméno? Byl více než obávaný, muž za kulisami.

Vraťme se domů. Projdeme-li politické strany, najdeme nejednu šedou eminenci. Co třeba Marek Dalík? Pravá ruka Mirka Topolánka. V mediích se často psalo o lobbistovi Romanu Janouškovi, jen nevím, pro koho lobboval. Zkazil si to sám. Měl se zajímat o dějepis a vzít si příklad z otce Josefa. Ten nepil. Pravda, také neřídil žádné vozidlo. Takže pan Janoušek si to hodně pokazil sám.

Vzpomeňme Miroslava Šloufa, šedou eminenci Miloše Zemana. Vynesl ho do vysokých postů, načež byl odvržen. To se otci Josefovi sotva mohlo stát – byl vysoce vzdělaný a dokázal správně odhadnout síly. Pan prezident však pokračuje v nastoupené linii. Nikdo pořádně neví, kdo to je Martin Nejedlý. Prý poradce. O čem asi radí? Někde se psalo, že ani není placený. Tedy z prezidentské kanceláře. Ale nějak si musí vydělávat, když padesátiny slavil v Letohrádku královny Anny, který si pro ten účel pronajal. Otec Josef tohle nedělal, žil chudě a skromně, takže z hlediska protivníků neměl slabé místo.

Jistě by se dalo pokračovat, ale snad to stačí jako ukázka, že stín otce Josefa žije. Nejen u nás, i v jiných státech. Ovšem v některých si na šedé eminence dávají větší pozor.