Úspěch v podzimních senátních a komunálních volbách může sociální demokracie chápat jako satisfakci. Po skromném výsledku ve volbách do Sněmovny se k ČSSD vrátili jak tradiční voliči, tak levicoví intelektuálové. Lidový dům přestal kázat a začal diskutovat.

Usnout na vavřínech a spoléhat se jen na změnu stylu by se však soc.dem. mohlo zle nevyplatit. Světová ekonomická krize postavila před moderní levici řadu zásadních otazníků týkajících se (ne)reformovatelnosti kapitalismu, podoby sociálního státu či jiskření mezi poptávkou po rychlém blahobytu pro všechny a poptávkou po ekologicky šetrném životě, v němž mají duchovní hodnoty navrch nad mamonem. Čekat od březnového sjezdu odpovědi by bylo naivní. ČSSD by ale měla být schopna zaujmout jistým intelektuálním výkonem.

Místo toho se rozjíždějí oblíbené personální závody. Sociální demokraté musí zvolit předsedu a síly snad nikdy v minulosti nebyly tak vyrovnané jako dnes. Šiky podporovatelů poskakují za předsednickými kandidáty, okresy a kraje žijí udílením nominací. Nebýt dopadů na celostátní politiku, mohli by se pozorovatelé zvenčí válet smíchy. Vždyť každý, včetně členů ČSSD, má přece vlastní rozum. Proč musí být masírován informacemi, kdo za kým stojí? A oficiální nominace? Vyprávět by mohla ODS. Její červnový kongres skončil zcela jinak, než napovídaly výstupy z krajských konferencí. ČSSD má zase specifickou zkušenost z volby své místopředsedkyně na minulém sjezdu.

Osvěžujícím počinem jsou stručné programové manifesty, které představili Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Členové ČSSD mohou být klidní: žádná revoluce na spadnutí není. Kde se oba texty přímo neshodují, tam se aspoň doplňují. A jeden z výraznějších rozdílů – reflexi sociálního státu – mi vrozená skepse velí nepřeceňovat.

Šedivá však je teorie a zelený strom života. Veřejnost nebude sociální demokracii hodnotit ani tak podle záměrů, jako spíš podle praktické politiky. Ve Sněmovně, Senátu, v regionech i jednotlivých obcích. A bude si všímat, jak je hodnotově a názorově konzistentní. Z tohoto úhlu pohledu lze za zlomové pokládat konání ČSSD v hlavním městě. Většina pražských funkcionářů vsadila na pragmatismus a hledání „rozumných“ řešení. Pobyt v opozici by podle nich byl nedůstojný. Komunální lídr Jiří Dienstbier ml., kterému nestačí jen „programové průniky“, ale volá též po důvěryhodnosti partnerů a uzavíraných svazků, to navíc schytal za „neodůvodněný principiální postoj“ zastávaný před volbami i po nich.

Hic Rhodos, hic salta! (Zde je Rhodos, zde skákej!) Programové desatero Michala Haška výstižně hovoří o čitelnosti, důvěryhodnosti, souznění slov a činů, respektované a otevřené politice, ba o morálněetickém kodexu. Bohuslav Sobotka v tomto zaostal. Zato se na stranickém předsednictvu zasazoval, aby nedoporučilo koalici s ODS v Praze, a připomněl, jak chladnokrevný holport se zkompromitovanými spojenci může poškodit celorepublikový obraz ČSSD. Sobotka neuspěl, v městech jsou hákliví na rady z centra. Přesně však vystihl téma, které budoucnost sociální demokracie ovlivňuje více než jakýkoli sjezdový personální souboj.

NašiPolitici.cz