V souvislosti se závěrem tzv. Palachova týdne před 30 lety nám ve svém pořadu Šťastné pondělí pan Jindřich Šídlo chtěl připomenout ještě jeden důležitý faktor. Bohužel neuspěl.

Pořad Šťastné pondělí patří do mimořádně zdařilé části internetového zpravodajství. Jeho protagonista pan Šídlo je vtipný a pohotový glosátor aktuálního dění, a tak mu samozřejmě nemohl uniknout třetí týden tohoto roku, kdy se před 30 lety na Václavském náměstí objevil Sbor takzvané „národní bezpečnosti“ v nových slušivých bílých helmách s bílými obušky, kterými zjednával mezi kolemjdoucími a přihlížejícími pořádek a pověstný klid k práci socialistických obyvatel státu.

Využil k tomu i známého poslance Zdeňka Ondráčka, který byl jaksi „in medias res“, tedy v centru věci samé, což bylo zaznamenáno na kameru tehdejší Československé televize. (Nemohu se zbavit pocitu, že onen rozhovor je páně poslancovou černou můrou). Ale což, věci se odestát nedají.

Pan Jindřich Šídlo navštívil pana poslance Ondráčka s balíčkem, v němž byl vedle oné slušivé bílé helmy i bílý obušek (do té doby používali policisté černé, že by příprava i na slepce?), s požadavkem, aby nám všem předvedl správný postup, kterak udeřit třeba 18letou dívku po zádech, když ruší veřejný pořádek. Případně i jiný postup mlácení, třeba již ležící „máničky“, která již neklade ani náznak odporu, ale je jí třeba ukázat, že strana a vláda to zde má pořád pevně v rukách.

Pan Ondráček školení odmítl s tím, že nazval pana Šídla hlupákem a opustil studio. Je to škoda, protože pan poslanec a tehdejší člen Pohotovostního pluku VB mohl pamětníkům připomenout jistou již zaprášenou realitu tehdejších dní a mladším jedincům ukázat cosi, co v jejich myslích a úvahách je již něco jako Bílá hora.

Pan Ondráček působil při zmíněném požadavku tak trochu dotčeným dojmem. Není divu. Je osobou veřejně známou, neboť i přes svou zdokumentovanou minulost na sebe neustále upozorňuje. Třeba tím, že chtěl navrhnout trestní stíhání za neslušné označení hlavy státu (nejsem si jist, jestli stejný paragraf měl platit i pro hlavu státu a její neslušné výroky). Pan Ondráček posléze intenzivně usiloval o post šéfa sněmovní komise pro kontrolu GIBS, tedy jakéhosi superpolicisty, kde by bylo možné „kleknout“ na kteréhokoliv příslušníka Policie ČR. Ještě máme v paměti, jak tento čestný muž nakonec pod „tlakem ulice“ tuto funkci hrdě odmítl.

Jen okrajově je třeba zmínit výroky jeho tatínka, který měl na dění v Praze počátkem roku 1989 velmi specifický názor (jistě má vzhledem ke své minulosti velmi solidní penzi, určitě vyšší než ti, kteří byli mláceni a zavíráni).

Malou útěchou může být panu Ondráčkovi vyznamenání od Českého svazu bojovníků za svobodu. I když není zcela jasné, jakým způsobem přispěl pan Ondráček k naší svobodě, tak rozhodně nelze pochybovat, že v určité době srdnatě bojoval. Možná je to v případě tohoto metálu klíčový faktor.

Každý jen trochu normální člověk by s podobnou minulostí zalezl někam, kam na něj není vidět a zbytek života by si užíval vysoké služné s dobrým pocitem, že za svou minulost není nikde popotahován a veřejně tupen. Zdá se, že některá kritéria sociální inteligence pana poslance Ondráčka minula širokým obloukem.

Nicméně - na demokracii je krásné, že i podobní jedinci mohou být v popředí zájmu občanů (u pana poslance dokonce aktivním přičiněním). A že je možné jejich slova a postoje veřejně publikovat a rozebírat. Rovněž je krásné, že za tuto činnost není nikdo v ústraní zmlácen.

Bílým obuškem.

Odkaz na pořad zde

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora