Nalézt správný poměr mezi svobodou, ekonomikou a epidemiologií – toť palčivé téma

Současná pandemie má jeden sice přirozený a logický, přesto nebezpečný rys. Ukazuje se v ní obrovská síla setrvačnosti způsobů myšlení a jednání osvojených v krásném starém předpandemickém světě. Všichni stále doufají, že po vrcholu někdy v dubnu začne epidemie v květnu opadat, restriktivní opatření postupně všechna zmizí a někdy v létě se v zásadě vrátíme do normálu. Patrně si letos budeme muset odříct dovolenou v zahraničí a oželet třináctý plat, ale jinak vše poběží jako dříve, byť třebas s ročním odkladem jako olympiáda v Tokiu.

Možná ano, kéž by ano, avšak jde asi o ten maximálně optimistický scénář. Proti němu nesmlouvavě hovoří jak některé vlastnosti koronaviru, tak především pravděpodobné ekonomické následky jeho řádění.

Demokracie na obtíž

Nemoc covid-19 se sice možná projevuje jako obzvlášť silná chřipka, nicméně na tuto chřipku lidstvo zatím nemá lék ani protilátku. Vědci dosud nevědí, co všechno může virus provést, do jakých forem dovede zmutovat. Není pravda, že zabíjí jenom staré, a i kdyby ano, seniory přece nelze obětovat na oltář ekonomického růstu a pokračování konzumního životního stylu. Nelze říci: „Zahrab bábu a jedeme dál!“ Strategie nechráněného získání kolektivní imunity neboli neregulovaného promoření obyvatelstva tuto „etickou“ poučku latentně obsahovala, jakkoliv byla pravděpodobně dobře míněna a počítala se speciální ochranou starších ročníků. Státy, které ji zkusily použít, zejména Velká Británie, od ní stejně rychle upustily a nasadily restriktivní opatření. Se zpožděním, za něž teď platí krutou daň. Kontrolované promoření po fázi tvrdé karantény je něco jiného.

„Vzájemně si konkurující zájmy společnosti jsou důvodem, na jehož základě historik Alfred Crosby ve své historii (španělské) chřipky v Americe argumentuje, že demokracie je při pandemii na obtíž. Požadavky národní bezpečnosti, kvetoucí hospodářství a veřejné zdraví mají jen zřídka stejné cíle a zájmy,“ konstatuje Laura Spinneyová v knize o španělské chřipce Bledý jezdec, jež roku 2017 vyšla i česky. Národní bezpečnost tehdy, tj. v roce 1918, vyžadovala rekrutování vojáků, což ale přispívalo k šíření pandemie. A ve Francii například, pokračuje autorka Bledého jezdce, „mocné instituce jako ministerstvo vnitra a Lékařská akademie nařídily uzavření kin, kostelů a tržnic“. Leč nařízení zůstalo mnohdy jen na papíře, poněvadž prefekti francouzských departementů je ze strachu před nespokojenou veřejností nevynucovali.

Ovšem má-li demokracie účinně čelit pandemii, pak, není-li k dispozici lék ani vakcína, musí zavést režim, který Spinneyová označuje jako zdravotnickou diktaturu. Samozřejmě, na omezenou dobu a za přesně daných podmínek. Nicméně řada lidí, zejména dosud kritických k vládě, vnímala současnou situaci primárně coby boj za uchování svobody proti nastupující rouškové juntě plukovníka Prymuly. Poněkud krátkozrace: stačí se totiž porozhlédnout po jiných zemích, Itálii, Španělsku, Velké Británii či USA, aby člověk pochopil, že přísná a brzy zavedená karanténa byla plně namístě.

Nalezení správného poměru mezi svobodou, ekonomikou a epidemiologií však představuje palčivé téma nejen nynějších týdnů, ale i příštích let. Pandemie totiž jen tak nezmizí, může se vracet v různých vlnách apod. Téma je ovšem třeba uchopit vážně, bez hysterie, s vědomím, že zkrátka obecně nastávají poněkud temnější časy.

Limity státu

Nejhorší patrně budou ekonomické následky. Odvětví cestovního ruchu či dopravy dostanou tvrdou ránu. A česká ekonomika coby ekonomika otevřená je extrémně závislá na hospodářské kondici celé Evropské unie. O tom, že Itálie spěje (i bez pandemie) k bankrotu, se píše už léta. Ekonomický krach se může šířit jako lesní požár, zhruba dle vzorečku: propuštěný z práce nezaplatí nájem (i díky vládou vyhlášenému moratoriu), majitel domu zbankrotuje a položí se i banka, jíž vláda nařídila odklad vymáhání splátek i dluhů. Některé podniky možná převezme stát, úřednice z cestovních kanceláří budou rády za místo u pokladny v supermarketu, osiřelé po Ukrajince, jež se vrátila domů. Objem státního rozpočtu činí zhruba bilion a půl, a pokud již dnes ekonomové hovoří o letošním schodku ve výši půl bilionu, je zřejmé, že i stát v roli ochránce zkrachovalých a zchudlých má své limity. Na stole se tudíž brzy ocitnou, ba tam již leží, i úvahy o nezbytných podstatných korekcích dosavadního hospodářského modelu.

Od zdravotnické diktatury je tudíž nutné pokud možno co nejdříve přejít ke zdravotnické demokracii a zdravotnické ekonomice. V tom se však může stát kamenem úrazu touha vrátit se zcela zpět před pandemii. Každopádně se zde otvírá prostor pro opozici. Nejen vláda, ale právě i opozice by nyní měla, kromě kritiky aktuálních vládních opatření, přicházet též s potenciálně funkčními návrhy, jak dlouhodobě zvládat život ve světě zamořeném smrtonosnými viry.

Autor je politolog

LN, 7.4.2020