Vlaky jezdily, tramvaje a metro taky, zkrátka všechno bylo včera, jak má být. Ostré výhrůžky stávkou zmizely a o daňových výhodách se dál v klidu jedná a jednat bude. Vzniká celkem logická otázka, zda měli odboráři zapotřebí takhle hrozit a poštvat si proti sobě poměrně velkou část veřejnosti dlouhodobě nakvašenou na výhody, které někteří vybraní zaměstnanci mají proti jiným nevybraným zaměstnancům.

Kdo pozoroval vývoj konfliktu, musí dojít k závěru, že to vše nakonec skončilo jako mimořádná odborářská blamáž. Od stávky totiž nejprve začali odskakovat zaměstnanci menších dopravních odborových organizací z městské hromadné dopravy a privátních autobusových firem, jejichž benefity jsou skutečně ohroženy, protože jejich zaměstnavatel může mít reálné problémy s placením vyšší DPH. Prapor stávky nakonec třímali pouze železničáři, kteří mají všechny výhody opravdu velmi dobře ošetřené v kolektivní smlouvě a asi se nenajde v žádné železničářské organizaci šéf, který by byl ochoten kvůli nákladům na režijky jít se svými zaměstnanci do stávkového konfliktu. Takže nakonec by stávkovali jen ti, kteří o nic nepřicházejí a nepřijdou, což by byl opravdu trapas. A tak stávku celkem rozumně odpískali, byť až na poslední chvíli.

Popravdě, tento konflikt o úspory nákladů u dopravních firem byl tak trochu absurdní. Je sice fajn, když zaměstnanec dýchá se svým chlebodárcem, ale všeho moc škodí. To bude jistě odborářům vysvětlovat i Jiří Paroubek, až bude po vyhraných volbách zvyšovat firmám daně a sociální pojištění placené firmami za zaměstnance. To jsou totiž také věci, které budou nutit zaměstnavatele omezovat benefity a brzdit růst mezd. To je tak evidentní skutečnost, že to snad pochopí i šéf odborové centrály Milan Štěch, který v roli senátora ČSSD nepochopil podstatu změn zákona o DPH. A to jen proto, že Kalousek nenapsal do důvodové zprávy k zákonu „bacha, tohle naštve odboráře“, jak velmi pobouřeným hlasem a zvýšeným tónem Štěch sděloval v úterý večer televizním divákům. Vzhledem k tradičně dobrým vztahům odborářů se socialisty by měl tedy favorit na ministra financí Bohuslav Sobotka ve chvíli, kdy bude zvyšovat daně, varování odborářům raději napsat. Co kdyby to poradci a asistenti senátora Štěcha placení z jeho nezdaněných náhrad přehlédli.

Ale dosti jedovatostí. Je tvrdou realitou, že dobře už bylo a po volbách nás čekají nepříjemné záležitosti spojené se sociálními konflikty. Bohuslav Sobotka se ve čtvrtek rozhořčoval nad tím, že ministr Janota i nynější parlamentní pravicová opozice upozorňují voliče na řecký malér s veřejnými financemi: Česko přece není Řecko.

Má pravdu. Ale je nutno dodat zásadní slůvko „zatím“. Nejde jen o to, že splněný slib ČSSD na zvýšení důchodů o polovinu během čtyř let z nás udělá Řecko celkem bryskně. Ale i pokud bychom jenom jeli dál, kolem bílých skal, bez podstatných změn ve státních výdajích, řecký osud nás nepochybně čeká. To, jak na tom jsou veřejné finance, není pouze věcí recese a nízkého růstu. I pokud česká ekonomika poroste kolem tří procent ročně, bude za současných pravidel překračovat deficit státního rozpočtu sto miliard korun.

A tak bude třeba škrtat různé výhody a utahovat opasky. Bude to občas opravdu tak tvrdé, že to bude stát některým skupinám za veřejné vystoupení, třeba i formou stávky. A tak si zvykejme na hrozbu, že nepojedou vlaky nebo nám nevyvezou popelnice. Ale zároveň by si všichni odpovědní, jak na straně odborářů, tak politiků i managementu firem, měli zvykat na ostré střety a na náročné hledání bolestivých kompromisů. Čas přátelského plácání po ramenou skončil.

MfD, 5.3.2010