Historie se opakuje. Je to stále dokola. Víte, co mají společné mimo jiné brexit, zvolení Zemana, Trumpa, nedávné rakouské volby a sobotní parlamentní volby u nás? Že zvítězil někdo nebo něco, co není po chuti mainstreamu a samozvaným elitám, které to pak těžce nesou.

Jsme svědky paradoxu na druhou – zpochybňují, odsuzují a dehonestují výsledky demokratických voleb právě ti, kteří se jinak demokracií permanentně a hlasitě zaštiťují. A jakou energii tomu věnují.

Přitom stále méně a méně se jim daří přesvědčit většinu, že jen oni mají ten správný názor, že jen oni mají pravdu. Začíná to vypadat, že to má přesně opačný účinek. Nějaké poučení?

Žádné, sebereflexe nula. Postoje, komentáře a názory, které nyní čteme v reakci na výsledky parlamentních voleb, by se daly napsat dopředu a nespletli bychom se ani o slovíčko.

Vyústění po volbách tak pak má stále stejný klasický scénář – od klidnější verze, kdy se mluví „jen“ o ohrožení demokracie, relativizuje se vítězství tím, že prý jde o výhru xenofobních nálad a politiky populismu, extremismu, až po výbušnější varianty, kdy se protestuje, demonstruje, provokuje (to se zatím u nás neděje). Ale netýká se to jen našich voleb.

Podívejme se na komentáře a odsudky voleb v Rakousku, kde vyhráli také „populisté“, na rozdíl od voleb v Německu, kde to dopadlo „správně“. To nálepkování a dělení na klasické demokratické strany a populisty začíná být vlezlé jako zimnice a na voliče má evidentně jiný účinek, než jaký nálepkovači předpokládali.

Dělení na dobré a demokratické proti špatným a populistickým je ukázkou kýčovitosti a plytkosti. Co se tím voličům vlastně říká? Jste nespokojeni se stranou, kterou jste minule volili? Máte prostě smolíka. Volit „demokratickou“ stranu opačného politického spektra se vám logicky nechce, budete-li volit někoho jiného, nového, neb jste opravdu hluboce zklamáni, získáte nálepku povrchního občana, který se nechal zlákat na populistické sliby či se rozhodl bezmyšlenkovitě pod dojmem falešného strachu.

Reálné další varianty nejsou. Mám pocit, že tzv. elity jednají v duchu výroku sira Humphreye Applebyho ze seriálu Jistě, pane premiére, kdy se chlubí, že se státní správě podařilo postupně odstranit lidi od rozhodování do té míry, že jen jednou za čtyři roky potvrdí ve funkcích tu sebranku, která jim je naservírována.

Takže si to shrňme. Nejfrekventovanější slova posledních dní jsou výrazy „populismus“ a kumulace funkcí, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Pokud jde o populismus, jedná se o jeden z nejvíce zneužívaných a dnes už i bohužel zcela vyprázdněných pojmů. Nastupuje v momentě, kdy výrazy jako nacionalistický, xenofobní, rasistický už nefungují nebo jsou těmi, kteří jsou takto označeni, vyvráceny. Proti pojmenování „populista“ se dá naproti tomu hůře bránit a vždy to zanechá nepříjemnou pachuť. Co si pod tím vlastně máme dnes představit?

Zřejmě by politici měli prosazovat věci, které sice nechtějí lidé, ale o kterých si pár vyvolených myslí, že jsou jediné správné. Pak to bude v pořádku.

Pokud jde o téma kumulace funkcí, které jde napříč celým politickým spektrem, tam se už o jakémsi populismu mluvit dá. Je to zjevné. Téměř každé volby jsou viditelnou kontrastní hranicí mezi výroky před nimi a po nich.

Ve volební kampani se všichni dušují, že pokud uspějí, budou vykonávat novou funkci naplno a odpovědně a nebudou hromadit různé pozice. Po nich pak situaci relativizují a vysvětlují, rozhodnutí oddalují, případnou změnu postoje složitě obhajují. A v tom už známky populismu vidět můžeme. Proč tedy hrdě před volbami natvrdo neřeknou, že to zvládnou, že se různé pozice vhodně doplňují?

Třeba je to i pravda, nevím a nebudu moralizovat, je to koneckonců každého věc, jak citlivě tuto záležitost vnímá a jak to nakonec rozlouskne. Co je ale jisté, že politici, kteří se rozhodnou ponechat si dvě i více funkcí, zejména v kombinaci poslanec a exekutivní pozice v komunální sféře, přebírají viditelnější odpovědnost za potenciálně negativní vnímání politiků u veřejnosti.

Jestli něco lidem oprávněně vadí, pak jsou to sliby politiků před volbami, které se poté nenápadně rozplynou. Do jisté míry to je také otázka intelektu. Odůvodnit sobě a ostatním, proč něco neudělat, je relativně snadné a leckdy to může působit i logicky, ale lidi to neskonale štve.

Vzdát se jiné placené funkce ale není jen otázkou časové náročnosti, ale věcí principu, jde tu o symbol a psychologický moment. A o čem jiném je politika než také o symbolech. Moje rozhodnutí opustit pozici předsedy výboru pro výchovu a vzdělávání v Praze (mimochodem neexekutivní funkce) je tedy neměnné a principiální.

Novinky.cz, 27.10.2017

Autor je poslancem za Hnutí ANO