Přituhuje, tak by se dala charakterizovat společenská nálada těchto dnů. Svědčí o tom i konflikt mostecké organizace ČSSD s ústředím v Praze. Ve sporu se osobně angažoval úřadující předseda strany Bohuslav Sobotka a žádal, aby Mostečtí stáhli předvolební billboard se sloganem „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou“. Z pozice vrcholového politika Sobotka právem předvídá vlnu kritiky, která se na jeho politickou stranu přivalí. Mostečtí zase vidí svoje vlastní problémy a dobře vědí, že u obyvatel regionu velmi dobře zabere slogan „Jeden stát, jedna pravidla!“. Takže se prostě Praze vzepřeli a není vyloučené, že i tohle vnitrostranické vítězství jim přidá na popularitě, a popularita je předpoklad dobrého volebního výsledku.

Není sporu o tom, že slogan signovaný volebním lídrem Karlem Novotným je čistě populistický a jeho rasový podtext je očividný. Politik se zde vymezuje jménem „většiny“ vůči „menšině“ a žádá „jedna pravidla“ pro všechny. Kdyby se Karel Novotný narodil jako jedno z devíti dětí v pologramotné rodině ve vybydleném paneláku v cikánském ghettu, díval by se na celou věc jinak a zcela jistě by nebyl volebním lídrem ČSSD na Mostecku. Z jeho vítězného arijského pohledu je řešení jednoduché, prostě je „jeden stát, jedna pravidla“ a každý musí ta pravidla dodržovat.

Rozumné stanovisko v této věci hájil premiér Nečas v Bruselu, kde veřejně prohlásil: „V České republice to považujeme primárně za sociální problém a problém vzdělanosti, nikoliv problém, že by byla nějaká menšina, která je diskriminovaná.“ Upozornil na složitost problematiky: „Je tady obrovský kus práce v oblasti sociální práce, zabezpečení kvalitního vzdělávání, dostupnosti míst na trhu práce pro Romy a podobně.“ Jednoduchý recept typu „law and order“ do toho nezapadá. Nicméně slova o pravidlech nejsou planá. Státy mají svoje zákony a ty je třeba dodržovat a jejich dodržování podporovat. I tuto myšlenku Nečas v Bruselu podpořil v souvislosti s kritikou, která se valí na Francii kvůli vyhošťování cizích státních příslušníků, kteří nedodržují francouzské zákony o nutnosti prokázat legální zdroj obživy. Varoval, že „EU a ostatní země by se neměly nechat zatahovat v podstatě do střetu, který je v mnoha případech francouzským předvolebním vnitropolitickým střetem než čímkoliv jiným“. Tím se dostal k jádru problému.

Zatím selhaly všechny pokusy o řešení „cikánské otázky“ silou. Magistr Novotný by těžko vysvětloval, jak přinutí nepřizpůsobivé obyvatelstvo dodržovat „pravidla této země“. I v podstatě nevinná protihluková stěna v Matiční ulici v Ústí se stala rozbuškou kolosální politické aféry, uměle rozdmýchané kolem marginálního místního problému. Totalitní režim, který na rozdíl od demokratického státu takzvaně mohl všechno, také vyzkoušel doslova všechno, od přesunů lidí přes likvidaci rodinných vazeb po uplácení, a nebylo to nic platné. Sarkozy řeší deportacemi cizích státních příslušníků křiklavé výstřelky parazitismu, a mnohdy i organizovaného zločinu, ale i tato v podstatě technokraticky koncipovaná akce nese nevypočitatelné politické následky. Evropská komisařka pro spravedlnost a lidská práva Viviane Redingová charakterizovala deportace jako „ostudné“. Mohla si to dovolit, ona coby unijní politička stojí nad a mimo exekutivu členských států, je vzdálená každodenní rutinně, a vidí tudíž problémy jaksi „globálně“. Také její vypjaté stanovisko bude mít následky, jaké patrně nepředvídala. Česká republika v Bruselu hájí právo členských států prosazovat dodržování vlastních zákonů. Francii v tom podpořila Itálie a těžko předvídat, jak bude internacionalizace celé věci pokračovat. Přispívá k tomu ostatně i sám Sarkozy, když posměšně nabízí, že „své Romy“ ochotně předá jinam.

Gesta a politické proklamace, ať jsou postavená na myšlence represe, jako je „mostecké stanovisko“, nebo bezbřehé tolerance, jak ji hlásí Evropská komise, v důsledcích vedou ke zhoršení situace a k dalšímu vyhrocování stanovisek. Do mravenčí práce v terénu se nikomu nechce. U nás se o to naposledy pokusil Michael Kocáb, a když byl nakonec vystrnaděn, musel přiznat, že nedokázal veřejnosti vysvětlit, co vlastně ve své funkci dělá. Mise ministrů Dobeše a Drábka k romským rodinám byla převážně symbolická a vedla správným směrem. Bylo by ale třeba mise založené na širším měřítku, aby se vysvětlilo Novotného „většině“, co se má dělat, jaké jsou cíle, jak jich dosáhnout a co všechno je k tomu třeba.

Je ovšem sporné, zdali toto vůbec někdo ví.

LN, 17.9.2010