V Česku je těžké dělat politiku.
Politika v demokratickém právním státě, který je parlamentní republikou, předpokládá respekt k principům pluralitní demokracie. Teprve v jejich rámci a na základě pravidel, jež z ní plynou, má probíhat vlastní zápas parlamentních stran.

U nás tomu tak ale není. ODS a s ní dvě malé strany, jež s ní uzavřely koaliční smlouvu, totiž tato pravidla nerespektují a chovají se účelově. Místo politiky nastupuje politikaření. Už jsem nejednou psal, že to byli představitelé ODS, kdo do návrhu na změnu Ústavy ČR v roce 1999, připraveného spolu s poslanci soc. dem., prosadili formulaci, že prezident po volbách pověří sestavením vlády nejprve představitele nejsilnější strany; neuspěje-li, pověří představitele druhé nejsilnější strany. Nyní na to zapomněli - a s nimi i prezident, který prohlásil, že v druhém kole Paroubka sestavením vlády nepověří. ODS chce mít po celou dobu předpokládané ústavní procedury tří možných kol jmenování předsedy vlády tuto možnost ve svých rukou. To je však v rozporu s principy pluralitní demokracie, zejména v situaci, kdy je ve Sněmovně poměr hlasů 100:100.

Není překvapující po zkušenostech z utilitárního přístupu ODS k ústavním otázkám v průběhu minulého volebního období, že se tak ODS chová nyní v této pro ni kruciální otázce. Neudivuje ani to, že s ní věrně po boku postupuje Kalouskova KDU-ČSL, která se orientovala na koalici s ODS již v době, kdy byla v koaliční vládě se soc. dem. Je však ku podivu - a je to smutné zjištění - že tak postupuje i Strana zelených vedená Martinem Bursíkem. Ještě před tím, než Sněmovna začala vůbec působit, dali zelení svým chováním jasně najevo, že nad principy pluralitní demokracie staví touhu být ve vládě a zajistit si mocenské pozice, jež jejich volebnímu zisku vůbec neodpovídají. Na druhé straně i to je odpověď těm, kdo od zelených čekali, že „provětrají zatuchlé ovzduší“ v české politice. Zelení se navíc domáhají změny zákona o jednacím řádu a zřízení samostatného poslaneckého klubu, jako by to byla samozřejmá věc.

Jestliže se takto kramářsky zachází s hodnotami a pravidly parlamentní demokracie, pak se ani nelze divit Topolánkovu návrhu, aby ČSSD rozšířila dosavadní trojkoalici na tzv. duhovou čtyřkoalici. Je to návrh opravdu jen v duchu pokleslého politikaření. Po volbách, které přinesly rovnovážný výsledek v poměru sil pravice a levice, Topolánek hned začal - s blahosklonným schválením Václava Klause - jednat o sestavení nové vlády na bázi trojkoalice ODS, KDU-ČSL a zelení. Že by nejprve prezident republiky vedl rozhovory s představiteli všech parlamentních stran, a teprve potom pověřil předsedu nejsilnější strany jednáním o sestavení nové vlády, to zřejmě u nás nebylo třeba. Že by nejprve Topolánek jednal s Paroubkem jako představitelem druhé nejsilnější strany i parlamentní levice o tom, za jakých podmínek by soc. dem. byla ochotna akceptovat nebo tolerovat vládu vedenou ODS, v jakých programových hranicích by se mohla nebo musela ODS pohybovat vzhledem k dosavadnímu stavu zákonodárství a poměru sil, to ho ani nenapadlo. Vždyť přece ODS vyhrála volby! Jenomže ta výhra, jak se ukazuje, vůbec nemusí stačit, aby nová vláda ODS získala ve Sněmovně důvěru.

Přichází-li tedy nyní Topolánek s nabídkou ČSSD, aby vstoupila do koalice, nemá soc. dem. sebemenšího důvodu to přijmout. Nebude vstupovat do rozběhnuté hry, nestane se pouze jedním ze čtyř partnerů této rozjednané partie. Pozice soc. dem. je jiná - má dost sil a možností, aby jednala s ODS o nové vládní konfiguraci od začátku znovu. Čas na to je. Není ovšem dobré jej marnit neúspěšnými pokusy o volbu předsedy Sněmovny opřenými o snahu ODS a jejích partnerů nerespektovat pravidla parlamentní demokracie.

Právo, 13.7.

Autor je poslanec za ČSSD