Plané maření schůze v Poslanecké sněmovně není nic nového, ale intenzita, se kterou se do toho pustil předseda SPD Tomio Okamura, nemá přece jen obdoby. Řečnit šest hodin nedokázal nikdo, konkurenti zvládli tak polovinu, a to si už museli pomáhat nevlastními texty.

Volání po legislativním zásahu se množí. Okamura oplácí obviňováním z totality – to je v poslední době jedno z jeho nejoblíbenějších slov. Přitom na toto téma řekl bez omezení už úplně všechno a mnohé navíc, takže si asi moc nepamatuje, co totalita byla. Přesto by možná nebylo úplně vhodné nyní zákony měnit a rozpravu omezovat. Zákon, včetně toho o jednacím řádu, není nikdy příliš kvalitní, když se připravuje na konkrétní jednotlivý případ.

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby došlo k dohodě. Opozice může vždy argumentovat, že obstrukce je nezbytná v případě, kdy se nebere vůbec v potaz její stanovisko. Vládní koalice v tomto směru často postupují nerozumně. Slavné historické obstrukce se například vzpomínají v případech uzákonění církevních restitucí nebo elektronické evidence tržeb. V obou situacích bylo opravdu zvoleno silové řešení, které mělo pak velké problémy s následující politickou reprezentací, ve druhém případě je to právě teď.

I novela takzvaného pandemického zákona má podobný neduh, i ona měla být konzultována s opozicí a měl být podniknut přinejmenším pokus o nějaký kompromis. Místo toho ministr zdravotnictví zvolil projednávání v legislativní nouzi a to nevysvětlil ani koaličním senátorům, kteří svým vrácením zákona provedli také vlastně obstrukci a za tu následující jsou tak trochu odpovědni.

Když k tomu připočteme právo prezidenta, který sice avizoval, že se ho zřekne, ale přesto mohl zákon vetovat a opět vrátit Poslanecké sněmovně, je na místě neodbytná otázka, jestli nejde spíše o projednávání zpomalené tak jako tak. Stál pokus o rychlost vůbec za to? Vždyť se mluví o zákonu jako o záloze, kterou snad nebude nutno ani použít. Tu je možno schválit v normálním režimu.

Demokracie je složitá a potřebuje určitý čas, proto jednací řád projednávání zákonů zpomaluje schválně, jsou tu procedury, ale i nemožnost nočního jednání. Výjimky jsou jen pro případ skutečné nouze, kdy hrozí škoda. Jsme nyní v takové situaci, když vlna epidemie spíše odeznívá, všechny státy rozvolňují a možná se jen připravujeme na nějaký možný příští atak? I senátoři přece při své kritice argumentovali nejvíce zkrácením termínů.

Přesto je Okamurovo vystupování hodně trapné a snaha vládních politiků připravit ho o slovo různými triky stejně tak. Možné změny v jednacím řádu by ho asi stejně nezastavily. Je možné vymezit rozpravu, vystupování jednotlivých poslanců a mnohá další opatření. Omezit ale poslance s přednostním právem, které je nejvíce nyní zneužíváno, je mimořádně citlivé.

Navíc i to, že za vládu i opozici by nemuseli vystupovat všichni její poslanci, je věcí dohody. A je také možné podezírat Okamuru, že jeho exhibice jsou jen pomstou za to, že nebyl znovuzvolen místopředsedou Poslanecké sněmovny.

To bylo jistě správné rozhodnutí, ale i zde se vládní koalice dostala do argumentačního zmatku, když všechny ostatní kluby, včetně těch miniaturních, místopředsedy mají, prý právě proto, aby se dobře domlouval program. Pak je to pobídka pro toho, kdo zvolen nebyl, aby dohody nerespektoval.

I on by si ale měl uvědomit, že tlak prostě způsobuje protitlak, a pokud dojde opravdu k neblahým legislativním restrikcím, bude za ně odpovědný i on sám svých zjevným chováním za hranou parlamentní slušnosti.

Autor je komentátor Českého rozhlasu