Po zveřejnění odposlechů mezi bývalým primátorem Pavlem Bémem a panem Romanem Janouškem, šedou eminencí pražské radnice, který - jak z nahrávek zveřejněných v Mladé frontě Dnes s největší pravděpodobností vyplývá - se podílel na závažných rozhodnutích magistrátu, obsazení funkcí ve Všeobecné zdravotní pojišťovně a možná i v Bezpečnostní informační službě, se objevila v médiích řada reakcí politiků. Někteří politici odposlechy a jejich zveřejnění odsuzují, jiní žádají radikální řešení.

Nejostřeji se vůči zveřejňování odposlechů vymezil prezident Václav Klaus a ve svém článku Hra s ohněm, zveřejněném v Mladé frontě Dnes v sobotu 31. března 2012, obvinil média, že se pokouší likvidovat podstatu našeho politického systému a zbytečně se snaží hledat viníka pitváním se v chybách minulosti, za situace, kdy viníka nelze nalézt.

To je důležité sdělení, které může bedlivější čtenář číst i tak, že korupce, na kterou systematicky média upozorňují, je podstatou našeho systému a že prezident právě ji svými kroky bere pod ochranu, jak mu to vyčetl a zdůvodnil tento týden nejzřetelněji slovenský deník SME. Prezident nás těmito kroky nutí k tomu, abychom se tvářili, že tyto skutečnosti neexistují.

Přeci nejdůležitějším detailem na této kauze je ta skutečnost, že Bezpečnostní informační služba nedodržela zákon, což prezidenta vůbec nezajímá: Jestliže držitel údajných odposlechů disponuje důkazem o tom, že byl spáchán trestný čin, je povinen příslušný důkaz předat orgánům činným v trestním řízení. Jinak se podle § 368 Trestního zákoníku sám dopustil trestného činu neoznámení trestného činu, jak upozorňují odborníci.

Tato povinnost se samozřejmě vztahuje i na zpravodajské služby a jejich příslušníky. V případech, kdy se vnitrostátně působící zpravodajská služba jako například Bezpečnostní informační služba dozví o spáchání trestného činu, má postupovat podle vnitřních předpisů. Ty pracovníkům zpravodajské služby předepisují zpravodajský spis "ozrcadlit" do trestního spisu. V praxi to znamená, že policie založí trestní spis a zpravodajská služba do něj ze svého spisu přenáší všechny zjištěné skutečnosti s výjimkou těch, které by mohly ohrozit její další činnost, její příslušníky či osoby působící v její prospěch, tedy jejich agenty a tajné spolupracovníky. Dále již běží normální trestní řízení. To se u nás evidentně nestalo, a proto spor o tom, co a jak šéf BIS Jiří Lang předal premiéru Mirku Topolánkovi, je de facto irelevantní a jen maskuje skutečný problém před veřejností.

To, že tato skutečnost prezidentu republiky nevadí, ač to byl právě on a ostatní politici, kteří tato pravidla zákonnými ustanoveními této službě nadiktovali, je zarážející.

A podobně je to i s osudem zmíněné nahrávky telefonického rozhovoru mezi pány Bémem a Janouškem: kdyby policie začala v dané věci konat, prozrazení nahrávky po pěti letech a její zveřejnění, které prezidentovi tak vadí, by nemělo žádnou účinnost a hlavně by se nedostalo do rukou soukromé agentury ABL, která patří zakladateli strany Věci veřejné. Tu ale právě zase Václav Klaus, přes všechny excesy, udržel loni ve vládních křeslech, přestože tato strana se snažila systematicky privatizovat kus politického provozu v České republice a vytvořila si na to dokonce manuál, který byl zveřejněn.

Kdyby u nás platila standardní politická pravidla, jak jsme to viděli na případu německého prezidenta Christiana Wulffa, který musel odstoupit jen kvůli tomu, že přijímal výhody a dary, musel by prezidentův oblíbenec Pavel Bém odejít z politiky již dávno, když se zjistilo, že si výhodně pronajal vilu od svého přítele Janouška, premiér Topolánek by musel odstoupit po dovolené v Toskánsku, kde se setkal s lobbisty a podnikateli, a předseda rozpočtového výboru v parlamentu Pavel Suchánek by musel zase rezignovat kvůli tomu, jakým způsobem si zajel zahrát golf do Dubaje.

Prezident Klaus tedy evidentně privatizaci politiky veřejně obhajuje, současný stav mu vyhovuje a žádné změny si nepřeje: Vlastně občany žádá, aby se s tímto stavem smířili a byli za něj vděční, protože rozkrytí nebezpečných kauz by mohlo vyvolat sociální neklid a chaos.

Nebezpečná otázka ale zní, jestli naopak status quo není tím, co bude sociální nepokoje a občanskou společnost dále radikalizovat a jestli nepovede zametání podobných kauz k nástupu extrémistických uskupení, který bude nahrávat autoritativnímu řešení krize. Takový stav by totiž mohl využít i Václav Klaus po odchodu ze své funkce a do čela nějakého podobného uskupení se postavit, aby mohl řešit tíživou situaci mnoha nezaměstnaných, kteří čelí dosud neznámým starostem, jak sám ve zmíněném článku napsal. Právě s touto dikcí oslovují vůdci již staletí masy, které se ocitly v potížích.