K následující analogii mě přivedla četba svatoštěpánského komentáře Bohumila Pečinky, jenž jinak vcelku uvážlivě vyhodnotil tradiční vánoční projev prezidenta Zemana.

Pečinka se zastavil u té pasáže, kde hlava státu vyjadřuje odmítavý postoj k tomu, aby několik aktivistů z tzv. neziskové organizace na ministerstvu vnitra rozjíždělo speciální útvar, výsledkem jehož činnosti, připusťme, že třeba ne tím prvotním cílem, ale možným a pravděpodobným efektem, bude nový druh internetové cenzury.

Tento útvar staví na dosavadních aktivitách organizace, která se údajně specializuje na odhalování kremelské propagandy v českém webovém prostoru. Inu, proti tomu by nebylo co namítat, kdyby jediným smyslem takových snah nebylo jen vypočítávání a nálepkování politicky nekorektních, nehodících se a údajně nepřátelských mediálních či prostě názorových aktivit.

Nebo jinak: ani to by nakonec nevadilo a mohlo by usnadnit orientaci v nepřehledném internetovém prostředí, kdyby tato jedna snaha byla vyvážena stejně aktivní a energickou vůli dešifrovat také protipólně stojící mediální zdroje, jejichž dobře čitelným obsahem je zase propaganda protiruská.

Nemusíme si nic namlouvat, panuje jistý, módně řečeno hybridní druh studené války mezi západem a východem, a v takové situaci má propaganda na obou stranách plné ruce práce. Jednak chce přesvědčit vlastní stoupence o svatosti své věci, jednak se snaží podrýt morálku v táboře protilehlém, což se činí zpravidla tím, že se zpochybňují tamní lídři a jejich úmysly či metody.

„Klučíci“ nejsou folklórem

Propaganda je stará jako lidstvo samo, přinejmenším od dob, kdy se začali jedinci sdružovat v tlupy, organizovat, hierarchizovat, stavět ve své čelo vůdce a šamany, kteří byli postaveni před úkol uchránit své vůdcovství před nepřítelem zvenčí i konkurentem zevnitř. Nad tím nemá smysl se podivovat a pohoršovat. To patří k politice.

V našich poměrech však, a na to upozornil prezident Zeman ve svém vánočním projevu, k tomu přistupuje podivný propletenec státní instituce – ministerstva vnitra – a neziskovky, jejíž zájmy jsou zcela nejasné a zdaleka nemusí odpovídat záměrům státu, jenž si ji najímá do svých služeb. To už přestává být standardní demokratický postup, a proti tomu protestoval prezident.

Ještě další rovinu této úvaze dal Bohumil Pečinka konstatováním, že v případě oněch na vnitru usazených neziskovkářů jde, o „potřeštěné klučíky, co si hrají na cenzory“. Při četbě těchto slov jsem si vzpomněl na neblaze slavný projev Miroslava Štěpána z listopadu 1989, kdy prohlásil cosi v tom smyslu, že mu nebudou rozkazovat děti. Řekl to však ve fabrice plné dospělých a hodně naštvaných dělníků, kteří mu hned dali jasně najevo, že nejsou malé děti.

Stejně tak ti „klučíci“ nejsou jen jakýmsi okrajovým folklórem, který přejde jako chřipka a zmizí v propadlišti vnitráckých šanonů. Bane, tohle by se nemělo podceňovat. Tady se regulérně předává jistá významná část rozhodovacích pravomocí státu do rukou lidem, o nichž vlastně nic nevíme. Jen to, že to opravdu nejsou malé děti.