Petr Nečas už na tom musel být opravdu zle, když do vlády "boje s korupcí" posadil za novější, čistější a poctivější ODS starého harcovníka Petra Bendla. Téhož, který se v roli poslance chystá ve Sněmovně s několika dalšími kolegy cupovat, tunelovat a marginalizovat tolik potřebný a očekávaný vládní návrh zákona zpřísňujícího zadávání veřejných zakázek.        

Bendlovou kvalifikací není ani znalost zemědělské tématiky, ani špičkové ekonomické vzdělání, ani manažerská zručnost. Nikdy nepatřil k politickým veleduchům, nikdy nezazářil coby mistr komunikace. Pochází ale ze středních Čech, které by rád přivedl k poslušnosti ve prospěch partajního šéfa Načase.

Odvolaný ministr Ivan Fuksa uhodil hřebíček na hlavičku, když se v den "D" v živém televizním vysílání nejprve označil za "středočeského ministra" a pak - opravil se - za "ministra za střední Čechy". Takže aspoň víme, proč Petr Nečas nehledal jeho nástupce v jiných krajích, třeba klidně z kompetentnějších kandidátů.

A nic na tom nemění prohlášení občanskodemokratických regionálních předsedů, podle něhož jsou "přesvědčeni, že ministři nominovaní ODS zastupují ve vládě stranu jako takovou, a ne pouze svá regionální sdružení či dokonce jednu část jednoho regionálního sdružení." Tak naivní být nemohou, to se jen postavili lokální vlně, kterou na Fuksovu podporu ve středních Čechách vzedmul Nečasův úhlavní kritik Petr Tluchoř.

Jak to ve skutečnosti chodí, jsme slyšeli už vloni, na pozadí aféry ve Státním fondu životního prostředí. Z rozhovorů, jež probíhaly mezi rebelem Liborem Michálkem, exministrem Pavlem Drobilem a jeho poradcem Martinem Knetigem vyplynulo, že na vlivné posty ve veřejné správě neusedají jen vyslanci politických stran jako takových, nýbrž rovnou jejich jednotlivých regionálních odnoží.

Střídání na čele resortu zemědělství tak potvrdilo podezření, že centrály politických stran ztrácejí na síle a partaje se proměňují ve federace krajských organizací. Každá má přitom vlastní zájmy, priority i kádry. Své o tom vědí i sociální demokraté, stačí zmínit spory, které předseda Bohuslav Sobotka za poslední rok absolvoval se spolustraníky v Praze nebo Liberci - v obou městech šlo o radniční koalice. Přel se také s regionálními sociálními demokraty o přístup k řešení kůrovcové kalamity na Šumavě. A poměrně čerstvý je spor s moravskoslezským hejtmanem  Jaroslavem Palasem o pronájem nemocnice v Novém Jičíně.

Kdo sleduje sjezdy a kongresy jak sociálních, tak občanských demokratů, je obeznámen s tím, jak se sestavují stranická vedení. Nejde ani tak o kvality uchazečů o klíčové funkce jako spíš o regiony, ze kterých pocházejí či které za nimi stojí. Kraje také velmi nelibě nesou, když se jim z centra zasahuje do sestavování kandidátních listin - ať už do parlamentu nebo do regionálních zastupitelstev. Není mimochodem tajemstvím, že leckde jsou místa na lokálních kandidátkách vnímána jako lukrativnější než pozice na kandidátní listině do Poslanecké sněmovny. A naprosto typický byl spor, který vedli občanští demokraté v regionech s někdejším předsedou Mirkem Topolánkem o to, co bude hlavním obsahem kampaně před volbami do krajských samospráv v roce 2088 - zda celostátní politika, nebo místní témata.

Nemoc, při níž se oslabuje role centrálních stranických orgánů a naopak posiluje vliv regionů, je přitom velmi vážná. Hrozí ztrátou programové čitelnosti a nárůstem afér, které tu kterou stranu mohou celostátně poškozovat, nicméně krajské struktury je nebudou ochotny hasit. Dokud si toto členská základna velkých partají neuvědomí, sotva pohne s fenoménem slábnoucí důvěry veřejnosti v politiku a politické strany.

Kdybychom se měli vrátit k aktuálnímu dění, lze vysledovat, že potíže modrých jsou momentálně vážnější než oranžových. ODS se dosud nezbavila pověsti "loutkostrany" ovládané různými kmotry a velrybáři, Petru Nečasovi vybouchl domnělý hvězdný tým místopředsedů a preference občanských demokratů míří stále níž a níž. Nečas doufá, že když zamává rádoby pevnou rukou a zpřehází figurky na šachovnici, oslabí před blížícím se kongresem možné oponenty.

Nezdá se ovšem, že by premiérovy tahy měly zamýšlený efekt. Shazuje je již do očí bijící rychlost a účelovost. Co však zaráží nejvíc, je braní si vlády za rukojmí. Hojit si stranické bolístky na úkor kvality obsazení klíčové exekutivní instituce je známkou krajní nezodpovědnosti.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6