Dne 27.4.2018 zrušil soud rozhodnutí prezidenta republiky o neudělení profesorského titulu dvěma kandidátům na tento titul.

Událost se stala v roce 2015 a důvodem prezidentova rozhodnutí byly jeho výhrady vůči minulosti obou akademických funkcionářů. Ještě dříve se podobně zachoval vůči Martinu C. Putnovi.

Soud uvedl, že pakliže adept splnil všechny zákonem předepsané požadavky, byl shledán způsobilým odbornou hodnotící komisí, vědeckou radou příslušné vysoké školy a fakulty, pak žádný orgán výkonné moci nemá právo toto rozhodnutí zrušit. Jinými slovy - právo na určení, kdo bude či nebude jmenován profesorem, nepřísluší nikomu jinému než jmenovaným orgánům.

Pedagogický titul profesor dostává ten člověk, který celý svůj život zasvětil odborné práci v oboru, napsal celou řadu originálních publikací v časopisech s vysokým impaktem (stupnice kvality vědeckého časopisu) a který se věnuje pedagogické činnosti ve výchově vysokoškolských studentů. Pro přiznání titulu musí ještě vypracovat původní vědeckou práci, kterou musí veřejně obhájit.

Celý proces - tedy doba od promoce až k obhajobě profesorské práce - je dlouhá řadu let, nezřídka 30 i více. Je pro daného jedince jakýmsi završením jeho odborného života a uznáním jeho zásluh pro obor. Každý, kdo tímto procesem prošel, musel obětovat velmi mnoho ze svého volného času, musel „šidit“ rodinný život na úkor studia a zříci se řady věcí, které ostatním lidem připadají naprosto běžné a normální.

V dobách komunismu byli často jmenováni profesory ti, kteří po odborné stránce nebyli kdoví jak zdatní, ale měli vřelý vztah k vládnoucí moci a museli být členy vládnoucí strany. Tato anomálie byla po roce 1989 naštěstí zrušena.

Ono odmítnutí jmenovat uvedené adepty jen na podkladě vlastní úvahy bývalo možné v dobách absolutismu carského či císařského. Demokratické zřízení stojí na zcela jiných základech, než na libovůli hlavy státu. Prezident může udělovat státní vyznamenání, komu chce, avšak ve věcech odborných a vědeckých je jeho pravomoc logicky nulová.

Lze rovněž připomenout, že mnoho vyznamenaných v době jeho prezidentského mandátu mělo velmi pochybnou minulost a rovněž zásluhy. Někteří byli terčem oprávněné kritiky občanů i odborné veřejnosti, nikdo však nikdy nevyslovil požadavek, aby vyznamenaný metál vrátil.

A na závěr. Jeden z odmítnutých adeptů měl dle pana prezidenta kontakty se Státní bezpečností a to byl pro něj důvod, aby jej nejmenoval profesorem. V současné době máme předsedu vlády, který měl rovněž kontakt se Státní bezpečností, v současnosti je trestně stíhán. Tyto atributy - tak významné u jednoho člověka, který má vliv maximálně na své studenty - naopak hlavě státu nevadily při jeho jmenování do čela vlády, tedy člověka, jehož rozhodování ovlivňuje život deseti a půl milionu občanů země.