Velké strany zjevně usilují o uchvácení mocenského a volebního monopolu na levici a pravici. Citovaný autor tvrdí, že má-li být český politický systém zdravý, měl by směřovat k systému dvou stran. Nyní po rozbití 4koalice, rozdrcení Unie svobody a oslabení SNK Evropských demokratů, se prý čeká na KDU a KSČM. Jakékoliv jiné strany než ony dvě velké jsou podle autora pouze projevem osobních ambicí jednotlivců.

Podívejme se nejprve na vzestup a pád Unie svobody, 4koalice a do jisté míry i (SNK) Evropských demokratů. Tyto strany vznikly na základě reálné politické poptávky po významné korekci směřování společenské a ekonomické reformy namísto k „mafiánskému“ kapitalismu spíše k systému, který lze nazvat kapitalismem demokratickým, či snad evropským nebo euroatlantickým, k systému právního státu garantujícího rovné šancí v osobních životě i v podnikání, k systému, který dává významný prostor občanské společnosti atd. Nezapomeňme, že v době vzniku Unie svobody a 4koalice se pády mnoha bank střídaly se skandály vytunelovaných fondů a podniků privatizovaných do rukou českých manažerů. Třeba vznik Unie svobody šel samozřejmě ruku v ruce s osobními ambicemi jednotlivců, jak jinak (?!), kteří v realizaci této společenské poptávky zároveň viděli šanci pro svou osobní politickou realizaci. Na tom samo o sobě není nic špatného, tak přeci funguje „trh politických myšlenek“.

Poučný je však úpadek těchto stran. Kromě oslabení výchozího programu díky jeho částečnému naplnění, jeho adopci ČSSD a mírnému zcivilizování ODS, je dán zejména vnitřním personálním rozkladem. Pro něj udělaly mnoho samy špičky uvedených stran permanentním bojem o politické lídrovství a řadou dalších zbytečných chyb. Významnou roli ale sehrála machiavelistická technologie ODS. Ta spočívá v principu „koupit prodejné, odměnit přisluhovače, podpořit budování pátých kolon a potrestat největší vzbouřence“. Štvanice na „otce zakladatele“ označované za „největší zrádce ODS“, vytahování politiků volebně druhé a horší kategorie do placených exekutivních pozic na místní a regionální úrovni a oslabování těch, kdo jsou nositeli reálného vymezení vůči ODS, je opakujícím se schématem. To logicky vede, ze strany ODS, k žádanému oslabení volební konkurenceschopnosti a vnitřnímu narušení příslušné „malé“ strany. Trestání odbojných a vítězství poslušných nakonec vede k vyprchání původního étosu a ke směřování k modelu volebně nezajímavého „satelitu ODS“. Aby mi však bylo dobře rozumět, ano, tímto může být ohrožena i SNK ED, jak naznačuje Z. Klíč a L. Jelínek (Právo, 17.5.), takový vývoj ale není do budoucna nezbytně nutný.

Zamysleme se dále nad tím, zda naše politická scéna je zralá na pouze jednu stranu napravo od středu. Je pravda, že hlubokou ekonomickou krizi druhé poloviny devadesátých let vystřídala poměrně slušná prosperita. ČR vstoupila do Evropské unie a těžko, ale přece se postupně zapojuje do evropských struktur a přijímá evropské standardy. Je ostudou pravice, že klíčové kroky vedoucí k těmto změnám uskutečnila právě vláda dominovaná ČSSD. Tím paradoxně jakoby došlo k oslabení nosných témat uvedených politických alternativ ODS. Ta na druhou stranu spolu s odmítáním odpovědnosti za politickou a společenskou krizi druhé poloviny devadesátých let zůstává baštou antievropských postojů , ale i fundamentalistické verbální. „pravicovosti“. Její vlajkovou lodí se v posledních volbách stal Tlustého program rovné daně a rovných dávek v hávu „Modré šance“. Nyní sám premiér ODS usvědčuje svou stranu z „pravicové křečovitosti“ tohoto programu, který by byl, podle jeho vlastních slov, nerealizovatelný ve většině vyspělých zemí. To je však zjevnou známkou ideové vyprázdněnosti ODS, která zůstává především militantním politicko-podnikatelským konglomerátem. To se projevuje zejména na místní a regionální úrovni, kde je často ovládána pro normální lidi neprostupnými lokálními mafiemi. Pokusy o reformu a změnu se ukazují být nesmírně obtížné, jak ukazuje např. souboj části ODS s kontraverzním starostou Jančíkem a jeho příznivci na Praze 5. Právě proto zde je nadále důvod pro vznik a existenci té či oné reálné a věrohodné alternativní strany napravo od středu, a to jak z pohledu místní a regionální politiky, tak z pohledu nadále platné ideové poptávky po solidní proevropské nesocialistické politice. Zda se však těm, kteří takový obecný cíl skutečně sdílí, podaří postupovat společně a efektivně, a zároveň odolat smrtícímu objetí svého „velkého bratra“, zůstává otevřenou otázkou.

autor je spoluzakladatelem Evropských demokratů a členem zast. hl.m.Prahy za SNK ED

www.witzany.cz