Vláda Petra Nečase požádala o důvěru poslaneckou sněmovnu. Ačkoliv výsledek hlasování byl snadno předvídatelný, mne osobně nejvíce zajímalo, jak se levicová opozice zhostí své opoziční role. Byl jsem zvědav na to, zda ČSSD bude dál „statečně a netečně“ sledovat volbami poraženou linii Paroubka. Vystoupení levicových poslanců se nakonec stalo příležitostí staré levicové školy ukázat na „sociální aroganci nové Nečasovy vlády“. Datum 10. 8. 2010 by se podle jednoho mladého levičáka z ČSSD mohlo zapsat do dějin Česka jako počátek demontáže sociálního státu. Kéž by měl pravdu, chtělo by se ironicky říci. Všichni ale dobře víme, že nic takového pod vládou Petra Nečase Česko nečeká. Pokud se podaří o něco snížit parazitování určité části „chudých“ na sociálním polštáři, bude to i tak velký úspěch.

Projev Jiřího Paroubka nasadil určitou laťku budoucího dění v ČSSD. Paroubek ve svém vystoupení dokázal, že se od své předvolební rétoriky neuchýlil ani o pověstný Klausův milimetr. Je to stále velmi schopný demagog. Česko je v podání Paroubka, ale i Ratha, Škromacha či Zaorálka, složeno z „boháčů“ a „chudáků“. Jak řekl další, pražský vůdce ČSSD Hulínský, stokoruna má jinou hodnotu pro „chudáky“ a jinou pro „boháče“. Tento brilantní postřeh z učebnice marxistické dialektiky je jen dalším důkazem toho, že se česká levice zarputile drží starých marxisticko-leninských návodů na třídní rozdělování společnosti. Skuhrání nad tím, jaký úděl připravuje Nečasova vláda pro naše „chudé“, tak bylo leitmotivem vystupování poslanců ČSSD.

Také KSČM v podání Filipa, Dolejše a dalších prokázala „statečnost“ ve vedení svého třídního boje. Filip si vzal na mušku zahraniční orientaci Česka a obvinil vládu z toho, že nemá koncepci zahraniční politiky. Přisadil si dokonce i tím, že řekl, „někteří (?) chodí prý raději do Bruselu, než aby jednali s naší vládou“. Dolejš zase prokázal schopnost i ochotu poradit „vládě kapitalistů“, jak správně naši zemi spravovat.

A tak jedinou výjimkou v řadě levičáckého žvanění bylo vystoupení poslance Peciny, bývalého ministra vnitra úřednické vlády. Vystoupil krátce, dva ministry pochválil, pak krátce konstruktivně zakritizoval (ovšem z nadhledu!) a skončil. Propastný rozdíl mezi Pecinou a Paroubkem byl evidentní. Vzhledem k tomu, že mnohem více projevů poslanců ČSSD bylo paroubkovských a prakticky žádný další podobný vystoupení Peciny se nekonal, zatím v ČSSD vítězí klika Paroubka a Ratha. S těmito poslanci nebude mít Bohuslav Sobotka snadnou práci. Těžko se mu totiž podaří českou veřejnost přesvědčit, že se v jím řízené straně cosi pozitivního děje. Možná bude nutné české levici zasadit ještě jednu ránu z milosti v blížících se volbách do obecních zastupitelstev a senátu. I Vladimír Špidla blahé paměti odcházel na etapy, když se o jeho odchodu rozhodlo definitivně až po drtivé porážce v senátních volbách roku 2004.