Do ringu Černínu vchází lehká váha. Poradí si Petříček s prezidentem a premiérem?

Provizorium skončilo, řádným ministrem zahraničí se stal Tomáš Petříček po dvouměsíční epizodě v roli náměstka. Pohled na datum opatřené hvězdičkou svádí ke konstatování, že jde o benjamínka s mlékem na bradě. V politice se však pohybuje už bezmála patnáct let. Jako skutečný benjamínek prošel řadami Mladých sociálních demokratů, coby energický jun se stal vedoucím zahraničního oddělení ČSSD, asistoval europoslanci Liboru Roučkovi a tři poslední roky stál po boku europoslance Miroslava Pocheho. Jak už to v naší politice bývá, kromě politických funkcí absolvoval i dozorčí rady a představenstva ve firmách bez přímé souvislosti s kormidlováním zahraniční politiky Česka, jako je Úpravna vody Želivka.

Při pohledu na časovou osu střídání ministrů zahraničí vidíme, že Černínský palác neprošel mnoha turbulencemi. Josef Zieleniec, Jan Kavan a Lubomír Zaorálek tu vladařili po mnoho let a Karel Schwarzenberg dokonce dvakrát. Až v poslední době se nám to na časové ose jaksi schrulo a vystřídali se tu Martin Stropnický, Jan Hamáček a teď Tomáš Petříček s nejasnou budoucností před sebou.

Ministr vzešlý z temného kalu

Příběh vzestupu Tomáše Petříčka je spjat s pádem jeho rodné sociální demokracie. Jako Venuše vzešla z pěny, zrodil se nový ministr zahraničí z temného kalu potupy donedávna nejsilnější vládní strany. Příběh je to natolik známý, že netřeba opakovat, jen je dobře připomenout malou poznámku prezidenta republiky z doby předběžných jednání. To už dal najevo, že by byl ochoten Petříčka akceptovat, ale s tím, že je připraven a ochoten ho vyhodit, když nebude poslušný. Jen naprostý neznalec současných poměrů se tomu podiví. Prezident Miloš Zeman si přisvojil neústavní právo instalovat ministra podle vlastní vůle a premiér Andrej Babiš mu v tom dal volnou ruku. Z hlediska ústavního by měl prezident s vyhazovem ministra zahraničí kompetenční problémy, ale záleželo by na ochotě Andreje Babiše v této věci spolupracovat. To ovšem jsme v neodhadnutelně vzdálené budoucnosti.

Na post ministra zahraničí tedy přichází člověk mladý věkem, nicméně dobře obeznámený s problematikou a v kruzích evropské politiky nikoli neznámý.

Jako ministr má Tomáš Petříček narýsovaná pravidla hry daná projektem z roku 2015, tedy ještě z doby Sobotkovy vlády, který je obsažen i v aktuálním programovém prohlášení. Nechceme přikyvovat Bruselu a naopak chceme jeho politiku měnit. Do evropské společné měny se nehrneme, ale respektujeme přijaté závazky – v této formulaci je patrný rukopis Chytré horákyně. Odmítáme imigrantské kvóty, to jistě bude významná část agendy nového ministra. Jsou to ovšem body velmi obecné a formulované tak, aby vyhovovaly většinovému veřejnému mínění. Pak přicházejí detaily, tedy projevy rozhodnutí všedního dne. Tady se ukáže, do jaké míry je Tomáš Petříček spjatý s koncepty strany, z níž vzešel.

Pocheho aféra dlouho poskytovala munici proti Miloši Zemanovi, potažmo Andreji Babišovi, a neztraťme ze zřetele, že Petříček mu dělal asistenta a že před svým jmenováním se mlhavě vyslovoval v tom smyslu, že si Pocheho nějak v dosahu křesla přidrží. Pak ovšem přišlo hlasování europarlamentu o sankčním řízení proti Maďarsku a v něm Poche hlasoval ve prospěch zprávy podané ideologickou extremistkou Sargentiniovou. Okamžitě se vynořila otázka: neměl on ten tolik napadaný prezident Zeman v případě Poche pravdu?

Dilema socialistů

Kdybychom se měli vrátit k programovému prohlášení vlády, pak ten zásadní záměr nepřikyvovat Bruselu je v podstatě v rozporu s převládající sociálně demokratickou politikou. Ideologie mainstreamu rezonuje se salónním sociálním demokratismem. Ten ovšem dostává jednu ránu za druhou, naposledy v bavorských zemských volbách. Nový ministr sedí ve velmi chatrné lodici svého stranictví. Ve své funkci ovšem bude muset brát v úvahu další dva faktory, premiéra a prezidenta. Jejich představy jsou diametrálně odlišné od sociálně demokratického mainstreamu a to byl také hlavní důvod, proč Poche neprošel.

Andrej Babiš se chopil s velkou chutí zahraniční agendy. Zatím dokázal obratně hrát na dvě strany, doma dělá tvrdého muže a venku je z něho Evropan, pochvalující si, jak ten Frontex pěkně šlape. Na Hradě si zatím Zeman vaří svůj boršč s čínskou příchutí. Pokud vše půjde dál tak, jako dosud, oba nechají Tomáše Petříčka vysedávat po konferencích, ale při první větší krizi se chopí telefonů a mikrofonů sami. Při své inauguraci podpořil Petříček ideu jednotného hlasu české zahraniční politiky. Ten jsme nikdy neměli. Pokud by měl znít dlouhodobě v budoucnosti, musel by Tomáš Petříček umět Andreje Babiše a Miloše Zeman překřičet.

Což je vize obtížně představitelná.

LN, 17.10.2018