Promění Václav Klaus v následujících pěti letech svůj styl, protože se už nebude muset ohlížet na své budoucí znovuzvolení a zároveň se bude chtít výrazně "zapsat" do dějin? Tato logika připisovaná "druhým prezidentským obdobím", a to zejména v Americe, nejspíš nebude u Václava Klause fungovat. Jeho osobnost je silnější než formální i neformální omezení daná prezidentským úřadem. Václav Klaus bude stejnou hlavou státu jako v minulých pěti letech. V tom dobrém i v tom špatném.

Nelze například předpokládat, že si bude své "kralování" z Hradu více užívat a vychutnávat. To totiž už snad ani nejde. Václav Klaus se ukázal být doslova labužníkem reprezentativní moci. Dovedl k dokonalosti své chování při státních návštěvách, pronášení státnických projevů, přebírání čestných doktorátů či naopak udílení vlastních ocenění či vyznamenání. V tomto ohledu je bez ironie vskutku dokonalým prezidentem.

Pro koho je hlavním kritériem reprezentativnost a důstojnost prezidenta, bude s Václavem Klausem spokojený i v následujících pěti letech. Není to v mezinárodních poměrech samozřejmost. Jak víme i z domácích poměrů, ne vždy se v politice dostávají na vrchol lidé, kteří standardům svých funkcí vyhovují.

Václav Klaus má jako člověk vskutku prezidentské parametry: je mimořádně inteligentní, vzdělaný a navíc vypadá výborně na poštovních známkách.

Lze čekat, že se posílí Klausovo "tatíčkovství", projevující se v cestách po České republice ("té naší zemičce", jak hned několikrát řekl před volbou v rozhovoru na Radiožurnálu) a za občany. Ale pokud ještě víc ztatíčkovatí, budeme to moci přičítat tomu, že stárne, a ne že jeho prezidenství v druhém funkčním období zraje či se jinak proměňuje. To je rozměr výkonu funkce, který Václav Klaus miluje a bude milovat nadále. Při cestách za občany se cítí jako ryba ve vodě.

Podobně konzistentně, byť s opačným znaménkem, se bude vyvíjet jeho vztah k domácí politice. Ano, k té "o patro níž", na parlamentní půdě. V minulém funkčním období se stal dvakrát jedním z aktérů událostí, které měly blízko k vládní krizi. Jeho krokům nelze nic formálně vytknout (byť třeba můžeme diskutovat o jeho rozhodnutí pověřit dvakrát za sebou sestavením vlády politika jedné strany), ale zároveň se nedá říct, že by politikům řešení krize či odblokování patu nějak usnadnil.

Václav Klaus není prezidentem do domácí nepohody. Jeho blízkost k jedné straně (a paradoxně zároveň napjaté vztahy k řadě jejích politiků) vylučují, aby se v případě nějaké vážnější krize stal mužem, který pomůže problémy vyřešit a politikům najít společnou řeč. V těchto situacích je síla Klausovy osobnosti spíše negativní.

Ani v následujících pěti letech nevznikne na Hradě žádné alternativní "centrum moci", jak Václav Klaus často před volbou zdůrazňoval. To je nepochybně dobře. Ale zároveň nevznikne ani žádné "centrum myšlenek". Hrad se za Klause nestal místem, kde by se vedly důležité a zajímavé diskuse, odkud by přicházely nové koncepty a nápady, kde by vyrostly nepřehlédnutelné osobnosti. Lidé kolem Klause nejsou nic víc než více či méně zdařilými "tlumočníky" jeho myšlenek a názorů. To je škoda.

Kdyby se prezident obklopil různorodější, a tedy i více inspirující společností, možná by pak nepodnikal intelektuální exhibice typu polemiky s vyznavači globálního oteplování. Ty jsou projevem jeho neukojené, až exhibicionistické touhy po mezinárodním renomé. Byť v tomto případě velmi sporném. Vzhledem k odkladu odchodu do poprezidentského důchodu se dá čekat, že se Václav Klaus "neuhlídá" ani v druhém funkčním období.

LN, 16.2.2008