Kamarádi televizních obrazovek byla kdysi lidová přezdívka pro jednu country kapelu. Bylo to ještě za onoho času, kdy na obrazovkách v obývácích tuzemských diváků blikaly jen dva programy bývalé Československé televize, přičemž podle názorů řady pamětníků se na mnohé ty pořady z tehdejší nabídky ještě dalo dívat – na rozdíl od většiny těch současných pořadů z nabídky nyní trojnásobného počtu programů dnešní ČT ve století již druhé generace digitálně terestrické páry.

No a tahle soudobá ČT už má pochopitelně také ty své kamarády televizních obrazovek, a to nejen v takzvaném show bizu, ale i mezi hosty svých publicistických relací – například mezi spřátelenými politology, novináři a dalšími oblíbenci. Ale i mezi politiky. To v oněch časech ještě nebývalo. Tehdy se politici jen mihli v záběrech z hlavních zpráv na pár vteřin. A podobně i v publicistice. Oni to tehdy totiž ti politici nepotřebovali. Kádry tehdejší vedoucí strany tady rozhodovaly o všem – od obsahu programů ČST, až po výsledky voleb. Zatímco dnešní vlajková loď zpráv a publicistiky ČT24 vysílá přímé přenosy a záznamy i přímo z jednání Poslanecké sněmovny i ze Senátu, a politiků mají diváci plné obrazovky i v dalších pořadech na ČT1 i jinde.

Takže je jasné, že politikům parlamentních stran záleží na tom, aby utrhli co nejvíc prostoru a času na obrazovkách jenom pro sebe, pro své selfpromo, popularitu a potažmo i pro volební body. A leckdo z nich pro to udělá ledacos. Pochopitelně. Taková už je dneska doba. A kdo z politických sil má v ČT svůj vliv, ten o něj pochopitelně nechce přijít, nechce v tom směru ani oslabit, ale naopak chce co nejvíc posílit – a být hlavním kamarádem televizních obrazovek.

Za ta dlouhá léta, co se kolem zmíněných prostředí pohybuji, už o tom vím své. Z té dnešní mladé generace málokdo může mít takovou osobní zkušenost, včetně možnosti srovnání z různých dob a prostředí. A tak je dobré podělit se alespoň o úhel pohledu.

Tak například ve vyslání ČT24 z jednání Poslanecké sněmovny je největší pokušení k boji o členství v elitě kamarádů televizních obrazovek pro poslance s tzv. přednostním právem – ti mají nejvíc příležitostí chodit k mikrofonům řečniště, přímo do záběrů kamer, čehož většina z nich umí náležitě využít. Až by řada diváků mohla mít pocit, že těm řečníkům jde často hlavně o to, aby byli před kamerou ČT24 co nejčastěji. Že je to pro ně taková reality show, kde je jakoby dovoleno vše.

Typicky se to projevilo i při 41. schůzi Sněmovny ve středu 11. března (a tedy na počátku stavu nouze v důsledku koronaviru), kde v rozpravě k mediálně přeexponovanému bodu č. 189 Návrh na volbu členů Rady ČT zaznělo na 40 příspěvků asi dvaceti poslanců (takže někteří z nich byli k tomu bodu řečnit víckrát). V podstatě šlo tehdy hlavně o vyvolání mediální aféry k úniku mailu poslance Berkovce některým kolegům z klubu ANO ohledně volby do té rady. A v rámci některých projevů některých z těch poslanců tam došlo k některým typicky mediálním výstupům. A kdo ví, možná, že kdyby tam ČT24 ty své kamery neměla, tak by k některým z těch výstupů třeba ani nedošlo. Anebo by vypadaly jinak. Bylo však nutné to v ten den na ty kamery právě tak expresivně odehrát, protože den poté už byly zpravodajské i publicistické relace všech televizí (včetně ČT24) plné koronaviru, takže právě ta předmětná aféra úniku toho poslaneckého mailu pak už nebyla mediálně atraktivní a diváky už to téma nezajímalo. A za ten měsíc už se na to úplně zapomnělo. Takže jen tak namátkou pro připomenutí několik řečnických pozoruhodností z té rozpravy:

Zbyněk Stanjura (předseda klubu ODS): „… Mně to přišlo jako zpráva předsedy uliční organizace KSČ, kde hodnotil a udával své sousedy ... Pane poslanče, rezignujte na svoji funkci dnes a teď a rychle! To místo patří hnutí ANO. My to plně respektujeme. Je tam dostatek členů ve volebním výboru, kteří jsou schopni získat i podporu z řad opozice jak na volebním výboru, tak na plénu Poslanecké sněmovny. Když si nebudete vědět rady, já vám klidně pošeptám, kdo z vašich stranických kolegů by určitě tu funkci vykonával mnohem lépe. Zdravím je … To jsou ty komunistické metody … to je jedno, že to byl soukromý mail. Někdo z hnutí ANO, někdo z hnutí ANO, někdo z příjemců toho mailu to vynesl … Já jsem vyzval pana předsedu volebního výboru, aby rezignoval!“
Vít Rakušan (předseda STAN): „… kromě těch kádrovacích posudků jako vystřižených z bývalého režimu … Kádrujete lidi, podrobujete je, musím to tak říct, těm estébáckým metodám … máte asi velmi dobrou špionážní síť …“
Markéta Pekarová Adamová (předsedkyně TOP 09): „… tady zaznělo srovnání s tím, že se tady vracíme k praktikám, které byly běžné za minulého totalitního režimu, za kádrování a tak dále …“ A pak ještě připomněla rok 1952 (sic!).
Marek Výborný (KDU-ČSL): „Vystupuji zde se stanoviskem poslaneckého klubu KDU-ČSL … Tohle jsou soudružské praktiky StB sedmdesátých osmdesátých let. Běžte do archivu bezpečnostních složek, je to v bleděmodrém to samé … Vyzývám pana předsedu Berkovce, aby sám rezignoval … soudruh Berkovec …“

V rámci soupeření o televizní lesk politických bodů zazněla celá plejáda velmi silných slov a výrazů. Jejich kalibr, kontext, obsah, účel, a další faktory netřeba komentovat. Z mediálního pohledu je ten účel světící prostředky zjevný. Avšak divák si v tomhle případě patrně nemohl nevšimnout, že taková mediální prezentace (jak co do formy, tak hlavně co do obsahu) není ve Sněmovně běžná. A to ani pod ochranným křídlem poslanecké indemnity, což je forma tzv. poslanecké imunity. K pojmu indemnita lze věcně poznamenat, že v jejím rámci nelze trestně stíhat poslance za jeho projev při výkonu mandátu na parlamentní půdě. Ale indemnita i přesto umožňuje interní disciplinární řízení v působnosti mandátového a imunitního výboru. Také v případech, kdy by inkriminovaný projev vůle směřoval např. proti důstojnosti jiné osoby, pak by aplikace ústavní ochrany v rámci indemnity nebyla zaručena.

Dále divák jistě nemohl přehlédnout ani výslovnou opoziční informaci, že únik toho mailu byl přímo z klubu ANO, a dále i to, že opozice už ví, kdo z klubu ANO by měl nastoupit na místo poslance Berkovce a že mu opozice může klidně pošeptat i konkrétní jméno. To je evidentně pozoruhodné sdělení. Pamětníkům by podobný únik informací mohl evokovat reminiscenci z minulosti, kdy (také v kuloárech Sněmovny, snad prý v rámci jednání nějakého výboru) došlo k úniku informací do médií, což nastartovalo tehdejší velkou aféru, známou jako Kubiceho zpráva.

A kudy a jak ta informace o Berkovcově mailu ten den pronikla ven? No přece Bleskem. Inu, cesty mohou býti rozličné (jak pravil klasik). A někdy mohou být i dost podobné. Jak se říká, tak někdo holt zanáší, někdo holt vynáší a někdo holt donáší. Jak kdo, že. A mohlo by se zdát, že to členství v tom klubu kamarádů televizních obrazovek asi někomu stojí i za to. Nu, však on si to divák, občan, volič a plátce TV poplatku už sám nějak přebere a pak se podle toho zařídí. Až přijde čas.

Mimochodem – v mezidobí (tedy během stavu nouze kvůli epidemii, kdy řada lidí v důsledku toho spadla rovnýma nohama do existenční nejistoty) došlo k tomu, že vedení ČT sdělilo svůj požadavek na zvýšení TV poplatků. A to by mohlo projít jen a pouze legislativní cestou, tedy změnou zákona, což je v kompetenci poslanců a senátorů. A jak se veřejnost postaví k požadavku na zvýšení TV poplatků právě v souvislosti s důsledky korona krize? To asi nebude složitá otázka. Zejména pro doposud mlčící většinu. O to složitější dilema by pak asi mohli mít jak abonenti, tak adjunkti na členství v klubu kamarádů televizních obrazovek. Buď to zvýšení TV poplatků neprosadí a pak padnou do nepříznivého světla těch kamer ČT, anebo to zvýšení těch TV poplatků prosadí, ale pak jim to (a nejen to) zase spočítají ti voliči v blížících se volbách.

Autor je mediální analytik a mediální právník