Není divu, že jsou média tak poblázněná do prezidentského souboje mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem. Bude se v něm rozhodovat mezi předpokládaným favoritem a zdánlivým outsiderem. A také o tom, který z politických táborů je silnější a schopnější: zda ten, z kterého „vyčuhuje“ ODS, anebo ČSSD. Ale co když je všechno jinak? Racionálně vzato nemá ODS či minimálně její významná část nijak silný zájem na tom, aby se prezidentem stal Václav Klaus. A sociální demokraté si skoro jistě nepřejí, aby byl zvolen Jan Švejnar. I tak můžou vypadat útroby prezidentské volby ukryté za fasádou zvanou tajná volba. Ano, tajné hlasování je férovější a demokratičtější. Ale zároveň otvírá neskutečné možnosti spekulacím. Všechny novinové analýzy počítající dopředu hlasy a „vyhlašující“ pravděpodobného vítěze jsou nerelevantní.

Jde o hezký teoretický problém, který bychom mohli exaktně modelovat, ale potřebovali bychom k tomu složitý matematický aparát z teorie her. Podobně jako ve známém „vězňově dilematu“ se zákonodárci budou rozhodovat mezi „zradou“ a „spoluprací“ a proti sobě budou stát individuální zájmy a prospěch celku, v tomto případě příslušné politické strany.

„Zrada“ při tajné volbě bude zcela jinak motivovaná než „zrada“ při volbě veřejné a také důsledky zvoleného jednání budou diametrálně odlišné. Ta klíčová otázka zní, kolik poslanců a senátorů bere volbu prezidenta jako „hru“, ve které nejde zas tak o osobu budoucího prezidenta, ale o maximalizaci osobního nebo stranického prospěchu. Nesčítejme zákonodárce jednotlivých stran a už vůbec se neřiďme jejich oficiálními či neoficiálními proklamacemi. Ty mohou být jen součástí hry. Spíš se ptejme, kdo jakou hru vlastně hraje a co je pro něj výhodné. Co bude mít Jiří Paroubek z toho, když se prezidentem stane Jan Švejnar? Nepochybně pocit vítězství a nový důkaz toho, že je lepším stratégem a šikovnějším politikem než Topolánek. To je však příliš malá a hlavně krátkodobá odměna.

Když se Jan Švejnar stane prezidentem, ponese za něj Jiří Paroubek pět let politickou odpovědnost. Mnohem víc než zelení a Martin Bursík, kteří sice Švejnara navrhli, ale bez ČSSD by zůstal obskurním kandidátem. Švejnar a jeho názory budou pro Jiřího Paroubka bumerangem, s jehož pomocí se ho za pár let jeho odpůrci v ČSSD mohou klidně zbavit. Švejnara a sociální demokraty nic nespojuje. Je zřejmé a stále víc se ukazuje, že se v důležitých věcech (ekonomická reforma, radar a další) neshodnou. Navíc si Paroubek a Švejnar ani moc nemůžou rozumět lidsky: svým poživačným konzumováním politiky si je šéf ČSSD mnohem bližší s Klausem. Ostatně sám Paroubek v novoročním rozhovoru v Právu řekl, že zvolení Klause jeho osobní pozicí neotřese, ba dokonce může být prospěšné. „Češi mají rádi rovnováhu a jestli ODS opět obsadí i tenhle post, tak to možná v těch podzimních volbách budou chtít vybalancovat,“ prohlásil. Podobně se můžeme ptát, jestli si Topolánek přeje na Hradě Klause. Slova o tom, že v případě jeho neúspěchu ponese osobní politickou odpovědnost, jsou příliš melodramatická, než aby zněla důvěryhodně. Ano, není vyloučeno, že Klausovo nezvolení bude záminkou pro pokus o Topolánkovo odstranění. Ale může to být i naopak: případné chybějící hlasy se budou přičítat rebelům a Topolánek získá důvod, proč se s nimi vypořádat a stranu více sjednotit kolem sebe. Nehledě na to, že Klausův neúspěch oslabí jeho stranické mazlíky, především Pavla Béma.

Že je ztráta jejího člověka na Hradě pro ODS příliš velkou cenou? Ale kdepak, vždyť Klausovo „čestné předsednictví“ je jen klišé používaným opozicí. Klaus coby prezident pro ODS ničím užitečný není a nebyl. Slyšeli jsme i teorii, že zákonodárci ODS budou Klause volit proto, že je lepší ho „upíchnout“ na Hrad, než aby začal rýpat opět do ODS. Ale to je naivní. Václava Klause přece nic tak banálního a titěrného jako ODS nezajímá. Bude moci naplnit svou ambici světové intelektuální celebrity, a to třeba v roli velekněze světového ochlazování. A konečně, nejvíc zamotaná je situace lidovců. Působí navýsost podezřele, když ochotu volit Klause deklaruje Cyril Svoboda, zatímco předseda strany Čunek, bojující o návrat do vlády, tvrdí, že by volil Švejnara, kandidáta zelených. Jen z tohoto východiska můžeme rozehrát několik napínavých scénářů, kdo a jakou hru s námi hraje.

Vede to k jedinému: nikdo nevěří nikomu a stát se může všechno. Pozitivní je na tom fakt, že v této situaci si lze skutečně těžko představit nějaké skryté kšeftování. Při veřejné volbě by zákonodárci museli aspoň předstírat, že jsou vedeni nějakým ušlechtilým zájmem. Při tajné volbě mohou plně rozehrát své sobecké zájmy, ambice a individuální hry. Bohužel u her s nenulovým součtem platí, že vítězná strategie jednotlivců nemusí vést k výhodnému výsledku pro celek.

Tajné hlasování otvírá neskutečné možnosti spekulacím. Analýzy počítající dopředu hlasy a „vyhlašující“ pravděpodobného vítěze jsou nerelevantní.

LN, 18.1.2008