Havel neudělal nic jiného, než že se postavil sílícím neokonzervativcům v našem regionu. Nejviditelnější jsou v Polsku. Bratři Kaczynští a jejich nedávní koaliční kumpáni jsou symbolem nesnášenlivosti k sousedům (Němcům), menšinám (homosexuálům, do značné míry i židům), korupce a pokrytectví. Problém s nimi nemají jen polští liberálové a socialisté, ale i partneři v Evropské unii. S výjimkou České republiky.

Polský nacionalismus našel příznivou odezvu v řadách české eurofobní pravice. Dosud za ni hovořili zejména Václav Klaus a Jan Zahradil. Loni získala vydatnou posilu v Alexandru Vondrovi. Ten Havlovu výzvu vůči Polsku odmítl jako první, čímž doložil, nakolik se tyto dvě osobnosti hodnotově rozcházejí .

Ve sporu mezi uzavíráním a otevíráním společnosti - vnějšímu světu, čerstvým členům a vizím – Havel evidentně stojí v popředí progresivního proudu. Občas mu sice trvá, než se odhodlá hlasitě ozvat, nicméně o jeho myšlenkových pochodech nemůže být pochyb.

V této souvislosti nelze rovněž nezmínit nepochopení Havlova vnímání česko-amerického spojenectví levicovým spektrem. Exprezident není ničím zavázán americkým nadnárodním koncernům jako někteří se stávajících tvůrců české zahraniční politiky. Nemá ani žádný zvláštní zájem na úspěchu Bushovy krajně pravicové exekutivy. Jeho postoj k zemi za oceánem má spíše masarykovský charakter. Uvědomuje si, že Amerika v minulosti pozitivně ovlivnila evropské myšlení, že je výrazně liberalizovala, ostatně stejně jako celý životní styl.

Dnes Evropa svojí dynamikou Spojené státy předběhla a má jim (a americkým liberálům) co vracet. Proto není radno přetrhávat dosavadní vazby. Je smutné, že se nyní tato tendence prolnula s hloupým vzýváním expanzivního protiraketového systému USA. Nám vnucovaný brdský radar je ale pouze nešťastnou výsečí česko-amerických vztahů. A máme-li v Američanech skutečné spojence, budou s chladnou hlavou respektovat nevůli zdejší veřejnosti zaplést se do nových závodů ve zbrojení.

Václav Havel není konjunkturalista. Vstřícnost k USA je dána tradicí jeho uvažování. V něm má místo Amerika i Evropa, byť k samosprávě starého kontinentu se vším všudy (včetně obrany) je poměrně skeptický. Podstatné však je, že zároveň zůstává liberálem, který v případě potřeby je připraven jednoznačně se odlišit od konzervativních ideologů. Havlovo vyjádření k Polsku ale nemůžeme nečíst v kontextu tuzemské politiky. Vždyť k nabourávání evropské spolupráce, šíření rasismu či xenofobie a mrzačení právního státu dochází stále častěji i v tady. O tom Havel promluví možná příště…

Právo 12.9.2007