Ad Tomáš Ježek: Kam se poděl reformní étos – Lidové noviny, 7. června 2007.

Omlouvám se, že reaguji na zveřejněný text se zpožděním.

Připletl jsem se na přelomu osmdesátých a devadesátých let do sametové perestrojky komunismu. Měl jsem možnost zblízka a zevnitř vidět „étos a hodnoty“ revolucionářů a reformátorů. Do politiky mě přivedl étos, který v mé paměti a povaze jako mentální dar zanechali moji rodiče, kteří ještě podle řádu žili.

Tomáš Ježek byl předním komunistickým reformátorem, měl jejich „étos a hodnoty“. Pomáhal otevírat cestu postkomunistickému „zlořádu“. I on byl svou povahou a některými vlastnostmi intelektuálním plodem komunistického prostředí a jeho pokřivených hodnot. Jeho cesta k řádu bez problémů vedla přes členství v komunistické straně.

Tomáš přeložil knihy liberálně konzervativního ekonoma Hayeka. V tichu a pohodlí pracovny zapomněl, že teorie liberálního ekonoma vyrostla na půdě definované a ohraničené zvykovými pravidly civilizace, ve které platilo, že za určitou hranici se i v podnikání nesmí. V takové civilizaci po určitou dobu mohly liberální teorie platit a fungovat.

Ve společnosti morálně zničené komunismem „liberální“ ekonomický přístup a postupy byly přímou cestou ke zneužití. O české společnosti na konci osmdesátých let platilo rčení Tomáše Akvinského o „peleši lotrovské“. V komunismem prošlé společnosti „formálně“ prosazovaný politický a ekonomický liberalismus znamenal cílenou podporu lotrům. Lidé, kteří po desítky let zneužívali komunismu, bez problému a strachu mohli pokračovat. Formálně hlásaná „rovnost před zákonem“ při privatizaci, u soudů či před úřady byla fikcí. Byla to lež, nikdo důsledně nenarušil a neodstranil nerovnost, kterou mravně, existenčně i hmotně nastolil komunismus. Rovnost v nerovnosti byla nerovností. Všechny výhody společenského postavení, pozic ve státních úřadech, přístupu ke zdrojům kapitálu a informacím měla společenská vrstva, která svého postavení dosáhla díky přijetí „hodnot a pravidel“ komunismu. Půl století měla tato společenská skupina čas na to, aby své hodnoty a postavení zvykově přijala jako dědičné. Tomáš Ježek, chtěl-li dělat skutečnou poctivou reformu, to měl vědět.

Byl jsem členem Občanské demokratické aliance, tak jako Tomáš Ježek, a parlamentním poslancem. Měl jsem příležitost vidět „věrohodnou“ tvář otce privatizace zblízka, i rozpornost člověka, který se za tou tváří skrýval. Opakovaně jsem se jej snažil, ve věcech kterým jsem rozuměl a dobře je poznal, přesvědčit, jaké budou důsledky jejich „státnických“ činů a postupů.

Člověk, který mluví o řádu, by nikdy nesouhlasil s větou „…nejlépe by bylo zhasnout…, právní rámec by brzdil privatizaci“. Majetku se ve tmě bez civilizovaných pravidel museli zmocnit ti, které na roli zlodějů komunismus nejlépe připravil.

K podstatě člověka patří, nedrží-li jej v míře civilizovaná zvyková pravidla nebo zákony, že zneužívá i krade. Je přirozené, že při obrovské změně majetkových poměrů, jakou znamenala postkomunistická privatizace, se výskyt jednotlivých excesů dal předpokládat. Zásadní rozdíl je však v tom, že postkomunistická privatizace byla jako exces nastavena.

Smyslem a cílem sametové privatizace byla především kontinuita moci. Liberální přístup byl formální a byl liberální proto, aby realita nebyla zřejmá a viditelná. Nemohli veřejně nastavit pravidla tak, aby klíčový strategický majetek státu podle zákona přešel do rukou těch, kterým před rokem 1989 patřil jako majetek ÚV KSČ. Proto taková pravidla vyhlášena a zákonem kodifikována nebyla. Strategický majetek státu přešel do jejich rukou fakticky mechanizmem loupeže. Způsob a metoda ve svých důsledcích poznamenaly dnešní držitele toho majetku, skutečné držitele moci v našem státě. Zloděj má jedinou odpovědnost, a to odpovědnost k sobě, aby nebyl lapen a najevo nevyšel jeho zločin a aby ho nestihla spravedlnost.

Co se dnes odehrává na politické scéně, jaká je funkce médií, jak pracuje policie, o čem je právo a čemu slouží ve své většině státní správa, bylo určeno v samém počátku nepoctivé a podvodné „reformy“. Zadání vložené „reformátory“ v počátku devadesátých let do „společenského stroje“ vybralo a vytřídilo společenskou „elitu“. Okolnosti, za kterých a jak vznikla, určily její program. Ti lidé se nepostaví sami proti sobě. Nevezmou na sebe obecnou odpovědnost za svou společnost a stát, neboť v čase by to znamenalo sebezáhubu.

Zmíním se o cestě, po které jsem viděl kráčet reformátora Tomáše Ježka k „řádu“. Skoro pět roků jsem byl předsedou kontrolní rady Fondu životního prostředí. Do funkce mě, přes odpor parlamentních kolegů, jmenoval tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Ivan věděl, že mě nikdo neuplatí. Členem rady byl ze své funkce ministra privatizace Tomáš Ježek. Ač jsem byl předsedou kontrolního orgánu instituce, která peníze na předložené projekty uvolňovala a rozdělovala, dozvěděl jsem se o úmyslu z Fondu národního majetku uvolnit 6,1 miliard korun na program ozdravení ovzduší – plynofikace - až v okamžiku předložení zákona ve sněmovně. Protestoval jsem u Tomáše Ježka, že bez celkové politiky cen topných médií to budou jen peníze darované plynařům.

V zimě 1990-1991 jsem pochopil, že navrhovaná „reforma“ lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu uloženého ve dřevě lesů. Pokoušel jsem se opakovaně Tomáši Ježkovi vysvětlit, jaké to bude mít pro hospodaření s lesem důsledky. Na zasedání vlády, kam jsem se jako poslanec vlámal, Tomáš Ježek koncepci podpořil a mimo jiné řekl: „Když babičky, které dostaly les v restituci, budou potřebovat motyčky, tak si je koupí.“

Protestoval jsem proti privatizaci lesních závodů na lesní akciové společnosti kupónovou privatizací. V odvětví lesního hospodářství byla nejjednodušší cesta ke vzniku malého a středního podnikatelského stavu vykonávajícího práce v lese a těžbu dřeva.

V roce 1993 jsem byl přítomen oficielnímu předávání privatizačních projektů lesních akciových společností do kupónové privatizace. Postavil jsem se tvrzení Ing. Domese, který projekty předával, že „v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí a podniká v něm více než osm tisíc firem“. Řekl jsem Tomáši Ježkovi: „Lžou, opsali z živnostenských rejstříků na okresech, kdo si zapsal motorovou pilu. Skutečnost je taková, že lesní hospodářství bude ovládat jedna monopolní skupina.“ Později několikrát, když jsem Tomáše potkal, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“

Zajímavý byl přestup Tomáše Ježka z ODA do ODS. V zimě 1992–1993, v době mediálních kampaní proti ODA, v čase, kdy ODA měla asi tři sta členů v celé republice, jsme zjistili, že v České Lípě, kde měl Tomáš poslaneckou kancelář, máme dva kluby. Oficielní klub ODA měl šest členů. Pak byl ještě klub Tomáše Ježka, který měl přes sto členů. Místní podnikatel zaplatil svým zaměstnancům legitimace a stranické příspěvky. Padla na nás hrůza, kdy to média vytáhnou a začnou nás mazat. Pepa Reichman s Liborem Kudláčkem jeli v tajnosti klub likvidovat.

Jak česká média fungují, věc se na stránky novin dostala až mnohem později, při naší konečné likvidaci. Novinářka milující otevřenou tvář reformátora, nebo na zakázku, v celostránkovém článku popsala skutečnost zcela opačně.

„Smutek“ Tomáše Ježka ze ztráty étosu tolik let po sametové revoluci mi dovolil s odstupem let zamyslet se nad tím, čeho jsem byl v počátku devadesátých let svědkem.

Tomáš Ježek je nepopiratelně ekonomicky vzdělaný člověk, expert ve svém oboru, je ale také ukázkou, jak komunismus takové lidi poškodil mentálně a morálně.

Když chtěli dělat svůj obor, postupovat po stupních kariéry a prosazovat své odborné koncepce, přestali a museli přestat vidět souvislosti a prostředí, ve kterém se pohybují. Tomáš měl své nastudované ekonomické teorie jako hračku a chtěl tu hračku vidět fungovat. Funkční ztráta zraku, jako průvodní jev komunistického expertství způsobila, že v jedinečné době, kdy mohl skutečně něco vykonat, získaná slepota způsobila, že se stal mouřenínem na nečistou práci.

Před léty jsem na jednom pracovišti, kterým jsem na své cestě životem prošel, pochopil, jak důsledně komunismus svým vnitřním zadáním třídil a vybíral lidi do vedoucích postavení. U svého šéfa jsem měl jistotu, že vše, co půjde, zneužije. Kolegům lékařům jsem říkal: „Chcete-li navrhnout jakékoli zlepšení, v prvé řadě uvažujte, zda se váš návrh nedá zneužit. Bude-li taková možnost, mlčte, zneužije to.“

Po roce 1990 jsem totéž ve velkém viděl odehrávat se na úrovni celé společnosti a státu. „Reforma, demokratizace a privatizace“ bez důsledného postupu proti zločineckým základům komunistické společnosti, nemohla být ničím jiným než jen inovací a modernizací původní zločinecké technologie ovládání a formování společnosti.

Tomáš Ježek na ekonomickém poli, podobně jako Václav Havel na společenské a etické scéně, neschopností chápat věci v celé jejich souvislosti, svým sobectvím, se kterým se chtěli udržet ve vrcholných pozicích, otevírali cestu „zlořádu“. Připravovali cestu pro horší.

U Tomáše je podivné, že dosud nic nepochopil. Jinak by se nemohl podivovat nad „ztrátou reformního étosu“ či nad tím, že bývalý přítel Václav Klaus mu nepodepsal profesuru.

Budete-li na mě někteří chtít plivat, máte dobrý důvod. Všechny tyto věci jsem říkal ve sněmovně již na počátku devadesátých let.

V Třeštici 2. července 2007