Času je málo a všechno se nestihne

Docela komicky působí pochvaly vlády za to, že vůbec vydržela a řídí zemi už třetím rokem. Ale je to tak: jde o třetí nejdéle sloužící český kabinet.

Stihl toho poměrně dost - sice převážně údržbářská a provozní opatření, ovšem zaměstnanci, penzisté či příjemci sociálních dávek na něj budou vzpomínat v dobrém.

Všimněme si ale dvou dluhů Sobotkova týmu. V oficiálním programovém prohlášení, které schválil hned po svém zrodu, čteme: „Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů.“ A na jiném místě pak: „Vláda předloží ústavní zákon o obecném referendu, včetně referenda na základě lidové iniciativy, který umožní občanům rozhodovat přímo o zásadních otázkách fungování státu.“

Obě normy se daly od středolevé koalice očekávat. Uklízet po pravicových předchůdcích chtěli sociální demokraté, lidovci i babišovci. Poukazování na protiústavní zmetky v legislativě je logické a prvky přímé demokracie slibují politici voličům celé dekády.

Nakonec ale nejspíš nebude ani jedno. A není vyloučeno, že na hodně dlouho. Což bude svým voličům těžko vysvětlovat především ČSSD. Jako by si nepamatovala bumerang, který se jí od řady sympatizantů vrátil, když se jí nepodařilo zvrátit církevní restituce.

Ochota přidat pravomoci ombudsmanovi či ombudsmance by asi byla vyšší, kdyby v úřadu seděla šedá myš. Tou Anna Šabatová není. Drží se svého lidskoprávního kopyta i za cenu konfliktů s politickou reprezentací. Diskriminační legislativu by sice rušit sama nemohla, ovšem panuje obava, že by novou kompetencí obracet se na Ústavní soud nešetřila. Přitom v talárech je dost jedinců naladěných na podobnou notu. Co kdyby se nakonec opravdu nějaká protiústavní norma nedejbůh zrušila?

Sněmovna není veřejné ochránkyni nakloněna a její prosazovatel Jiří Dienstbier již byl z vlády odejit. Dokonce zahrozilo, že poslanecké kutilství do novely vsune možnost veřejného ochránce práv odvolat. Nový ministr pro legislativu a lidská práva Jan Chvojka tudíž slíbil přijít jen se stručnou úpravou řešící monitorování situace zdravotně postižených.

K balvanům, na něž původní záměr narazil, patřili lidovci. „Je to vládní, nikoli koaliční návrh,“ vysvětloval poněkud nesrozumitelně šéf poslanců KDU-ČSL Jiří Mihola. Je pravda, že se lidovečtí ministři postavili proti již ve Strakovce. Proč ale předtím souhlasili s programovým prohlášením vlády?

Příběh referenda je podobný. I u něj se vytratila dobrá vůle. Když sledujeme, jak zběsilá lidová hlasování leckde probíhají, dá se to chápat. Dokonce i slovenský premiér Robert Fico, jemuž konzervativní levice odečítá ze rtů, počátkem roku naznačil, že mohou být hrozbou pro celou Evropskou unii. Požádal rovnou evropské lídry, aby „přestali s dobrodružstvími, jako byla referenda o domácích záležitostech v Británii a Itálii.“

U nás tradičně nefandí plebiscitům pravice, přičemž její ústavně-právní a politologické argumenty mají svoji váhu. Proti nim ale vždy stáli ti, co chtěli vtáhnout občany víc do rozhodování a zintenzivnit tím i jejich loajalitu k parlamentní demokracii a právnímu státu.

Teď jsme svědky chytristik. Vládní strany se dušují, že jejich srdce dál pro referendum bije, ale času je málo a ne všechno se stihne. Černého Petra nechce žádná, leč víru v chladný rozum voličů ztrácejí v této divoké době všechny. To si radši uříznou ostudu a budou poslouchat, že jsou nejen neloajální k sobě navzájem, ale že nedrží dané slovo ani jako celek. Zbytečně si pokaňkávají svůj štít, byť tak běloskvoucí jako před třemi lety už stejně není.