Thomas Jefferson prý řekl, že zpoždění je lepší než chyba. Škoda je, že naši politici si myslí pravý opak, až na pochopitelnou výjimku lidovců se vyjadřují jak podle kopíráku, že v době hospodářské krize by bylo nezodpovědné odkládat volby. Očividně pánové berou za hotovou věc, že politická vláda je pro zemi pravým požehnáním a že jedině ta zajistí rychlé vybřednutí z potíží. Jenže všichni pravdu mít nemohou, tedy všechny programy pravdu mít nemohou. Jestli jeden říká vlevo a druhý vpravo, pak jeden se plete. A jak můžeme vědět, že ve volbách zvítězí to správné řešení? Těžko. Odložení voleb proto vůbec nemusí být tak špatnou zprávou, jak by se na první pohled z prohlášení předáků hlavních partají zdálo. Možná nás naopak před špatnou vládou na moment zachrání.

Jefferson však poukazoval svým výrokem na něco jiného, a sice že bychom neměli naslouchat těm politiků, kteří se ohánějí nedostatkem času, nezbytností okamžitého činu, neodkladností nějakých kroků. Tahle záminka je totiž tak stará jako politika sama. Leckterá dynastie se třeba zrodila pod záminkou nutnosti zabránit cizímu vpádu. Až vytrvalé bušení výběrčího daní na dveře rozehnalo mlhu před očima poddaných nového krále, teprve pak si uvědomili, do jaké staré pasti to spadli. A tenhle trik nefunguje v moderním světě o nic hůře. Krize je zaklínadlem každého politika aspirujícího na zápis do historie vyvedený zlatým písmem. Takový Franklin Delano Roosevelt by dnes byl zapomenutým prezidentem, kdyby jen neměl krizi. Nejprve kritizoval Hoovera za ohromné deficity, tím zvítězil poprvé. Pak začal hromadit mnohem větší dluhy, tak zvítězil podruhé. Ve třetím svém období se jal s kolegou Churchillem rozmýšlet, kterak svou zemi uvrtat do jiné šlamastyky, a sice druhé světové války. Naštěstí pro něho přišla další Lusitania, tentokráte nazvaná Pearl Harbor. Mimochodem, Churchill vděčil za své křeslo prvního ministra nacistické hrozbě, stejně jako Stalin mohl Hitlerovi poděkovat za východní Evropu. Naopak pánové Mussolini a Franco byli muži na správném místě pro boj s nebezpečím komunistickým. A konečně Hitler byl důsledkem krize hospodářské. I v české historii máme své kritické chvíle, viz únor 1948, případně volby 1998, kdy ekonomické potíže, takzvaná „spálená země“, vynesly vzhůru Miloše Zemana. Během každé parlamentní volby naopak prý musíme zabránit návratu komunistů a vhodit do urny hlas pro aviatiky. Očividně ten prastarý trik stále výborně účinkuje.

Krizi bychom mohli definovat jako okamžik, kdy volič umlčí hlas svého rozumu a volí zcela výhradně srdcem, které mu našeptává, že je třeba „něco dělat“, i kdyby to bylo pouhé plácání do vody. Nikdo nikdy si nezískal popularitu, když prohlásil, že nedávné hospodářské potíže jsou vážné, ale že vláda nemůže proti nim nic dělat, snad jen se pokusí něco ušetřit, pokud to vůbec půjde. Přinejmenším nicnedělání jde jen těžko prodat novinářům. Naopak kdejaké nedovařené opatření stlučené na stranickém grémiu prakticky na koleně má šanci se dostat na titulní stranu, případně koupit minutu dvě v hlavním vysílacím čase. Co na tom, že dotyčné opatření obvykle znamená vyhodit neuvěřitelnou spoustu peněz oknem! V případě krizí humanitárních nebo krizí teroristických to také znamená někam poslat letadla s bombami a obětovat spoustu životů. Zdaleka nejčastěji však bývá první obětí nikoliv peněženka nebo životy lidí, ale jejich svobody. U nás samozřejmě politikům chybí tak báječné příležitosti jako zásah letadel do výškových budov v centru Prahy, případně alespoň sarinový útok v metru, nicméně něco se najde. Co třeba krize kolem neonacismu, případně krize s odposlechy? I to stačí, aby se zřídil nějaký ten úřad, komise, případně aby se alespoň zvýšil rozpočet.

Současná hospodářská krize natropila už po světě spoustu paseky, ve Spojených státech stála dva gigantické balíčky peněz (700 a 800 miliard dolarů) a také bezprecedentní zvýšení objemu měnové báze, to když Fed vykupoval toxická aktiva jak o život. V Evropě se také pomáhalo bankám, později zas šla spousta aut do šrotu. Doma nás nejspíš čeká zvýšení daní. A teď navíc říkají, že Ústavní soud jedná nezodpovědně, když posuzuje poctivě zcela legitimní stížnost. Totiž Ústava dovolovala předčasné volby, ale snazší se zdálo jít zkratkou, schválit si ústavní zákon. V každém případě tento krok Ústavu pozměnil. Lidem se to tak ale neprodalo, konečně politická krize uprostřed předsednictví EU si žádala rychlé kroky od všech zainteresovaných, tedy neřeklo se, že jde o změnu Ústavy. Pochopitelně to ale nic jiného nebylo, jenže změna Ústavy je v našich končinách učiněný dynamit. A tak se šlo oklikou s pomocí takzvaného ústavního zákona, což je příšerný právnický zmetek. Když si teď Melčák dovolil stěžovat, zazdí jej za živa, konečně má svou černou minulost, a hlavně, lidi, je tu ta krize.

Přitom jeden by řekl, že když se má měnit Ústava, tak se to také musí nahlas oznámit. Konečně na tom stojí zastupitelská demokracie, zastupitelé musí být pod dohledem veřejnosti a musí být pravidelně voleni, aby svou moc zneužívali co nejméně. Očekává se od nich proto, že budou otevřeně o svých legislativních aktech informovat. Ovšem změnit Ústavu, aniž by vůbec přiznali, že jde o její úpravu, to těžko lze považovat za morální postup slučitelný s touto ideou fungování demokracie. A když jsou upozorněni na přešlap, nedokáží se obvinění ani postavit čelem. Namísto zdůvodnění, proč tak jednali, vyhrožují nám, občanům, hospodářskou krizí. Lepší ale zpoždění než chyba, lepší zpoždění, než abychom Ústavu zbavili veškeré vážnosti nebo napadli Ústavní soud a dovolili, aby jeho rozhodování bylo ovlivňováno stranickými předáky. Chtějí-li změnit Ústavu, ať to otevřeně řeknou a dívají se nám při tom do očí.