Když už nutíme správce titěrných statisícových rozpočtů vysvlékat se do naha, měli jsme na té show aspoň začít kontrolovat návštěvníky

Dvanáct let se zákon o střetu zájmů zpřísňoval a zpřísňoval – až se tradiční strany lekly, že kandidátky do letošních komunálních voleb zůstanou kvůli povinným detailním majetkovým přiznáním poloprázdné, a zařadily zpátečku.

Podle čerstvě schválené sněmovní novely zákona nakonec nemusejí někteří komunální politici a funkcionáři část majetků přiznávat. (Nová pravidla vysvětluje Rekonstrukce státu.) Senátní verze, která by nadto umožňovala politikům a funkcionářům zjistit, kdo do majetkového přiznání nahlížel, dolní komorou v úterý neprošla. V obou případech byli pro poslanci ODS, KDU, TOP 09, ČSSD a (nepřekvapivě) STAN. Senátní návrh jednohlasně odmítli jen Piráti, kteří se také jako jediní zdrželi při hlasování o kompromisním sněmovním návrhu.

Přístup Pirátů považuju za další z řady budíčků a zamítnutou senátní novelu za lepší, nebo spíš méně špatnou než schválenou sněmovní – pořád ještě přehnaně prosazující transparentnost na úkor soukromí.

Mít co skrývat je OK

Některé argumenty pro co nejmírnější, pokud vůbec nějakou veřejnou kontrolu majetkových poměrů se nabízejí automaticky bez usilovnějšího přemýšlení a zazněly už mnohokrát. Obcí máme hodně (o řád víc než skandinávské země) a schopných lidí, kteří by pro ně byli ochotní pracovat, naopak málo. Nerad bych z výběru kandidátů dopředu vylučoval ty, kteří mají co skrývat, navíc když to nutně nemusí být hned před finančákem, ale jen před závistivým sousedem nebo znepřátelenou větví rodiny.

K tomu vzpomeňme, že ještě necelý čtvrtrok po termínu vložení mimořádných majetkových přiznání do Centrálního registru jich v něm chyběla třetina z 38 tisíc, aniž za to opozdilcům nebo sabotérům hrozily postihy. Zákony tak přísné, že jim třetina lidí není schopná nebo ochotná včas dostát, přičemž se dá jen těžko říct, jestli a jak jejich porušení někomu uškodilo, jsou reklamou na anarchokapitalismus.

Milí zákazníci, pomozte nám kontrolovat manažery

Věc má ale ještě dva míň nápadné háčky. Za prvé: proč si svítit ausgerechnet na politiky, navíc i ty vládnoucí nad statisícovými vesnickými rozpočty? Střet zájmů a korupce nejsou zdaleka záležitostí veřejné sféry, existujou i v privátní. V té ale mají zaměstnavatelé naopak velmi svázané ruce, pokud by se chtěli dopátrat zázračného zbohatnutí manažera po podepsání kontraktu. Je nepředstavitelné, že by majetkové poměry svých zaměstnanců nechali hlídat veřejnost. Namítnete, že tady jde přece o naše peníze – jenže i klientelismus v soukromé sféře se nakonec promítá do cen, které platíme všichni.

A vlastně – proč nenabízet k veřejné kontrole majetkové poměry lidí s jinými formami moci nebo veřejného vlivu, třeba novinářů? Chraňbůh, abych po něčem takovém vážně volal. Jen nedokážu vysledovat logiku, podle které mám právo na pár kliků vyzvědět, jestli akcie ČEZu vlastní můj starosta, ale ne člověk, který o skupině píše do novin.

Vyhýbali jsme se Kafkovi, skončili jsme v Prostřenu

Druhým háčkem je plíživé nahrazování apriorní důvěry apriorní nedůvěrou. Podobně jako elektronická evidence tržeb vysílá signál, že je každý podnikatel potenciálním daňovým podvodníkem, majetková přiznání připomínají, že do politiky si lidé chodí nakrást. Co na tom, že to tak v drtivé většině případů není.

Ideál transparentnosti postupně degeneruje z požadavku, aby veřejné instituce nerozhodovaly tajuplně jak v Kafkových knihách, na Prostřeno, ve kterém si navzájem šmejdíme po barácích. S jedním rozdílem: v Prostřenuaspoň víte, kdo vám po něm leze. Dlouho jsem neměl příležitost pochválit pravicové poslance a senátory, ale za neúspěšný pokus o aspoň dílčí napravení tohoto úletu si to zaslouží. Kdo chce na striptýz, měl by počítat s kontrolou u vchodu.