Prohráli jsme s Chorvatskem v souboji o křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti. Místopředseda vlády Vondra, odpovědný za evropské otázky, zdůrazňoval ve Sněmovně, že se nestala žádná tragédie a že česká zahraniční politika je správná. Tragédie se asi nestala, ale hlasování ve Valném shromáždění názorně ukázalo, jakou máme skutečnou pozici nejenom na globální scéně, ale především v Evropě. A není to zjištění příliš lichotivé. Členská země Evropské unie měla by mít v takovém souboji, jakého jsme byli svědky, všechny trumfy v ruce. Je obvyklé, že státy Unie si při podobných příležitostech aktivně pomáhají. Pomoc zejména větších partnerů z EU je v takovém případě neocenitelná. Například Španělsko má velký vliv v oblasti celé Latinské Ameriky, Francie v Africe či na Středním východě, Británie v zemích Britského společenství. Německý či italský vliv není menší, i když není tak soustředěný na jednu vyhraněnou oblast. Každá z dalších, i menších členských zemí může ovlivnit tři či čtyři hlasy ve Valném shromáždění. Kdyby zafungovala standardní unijní solidarita, byli bychom zvoleni velkou většinou.

V našem případě se tak zjevně nestalo. Není divu. Česká republika si zásluhou protievropských výpadů prezidenta Klause a vlády, která mu je nejenom toleruje, ale všemožně se snaží i vyhovět, postupně vybudovala pověst evropského potížisty. Vládní představitelé mlčí, když prezident Klaus doma i v cizině přirovnává Evropskou unii k RVHP či vyhlašuje potřebu rozmetat EU na kusy. Po hradních schůzkách o zahraniční politice účastníci dokonce společně přesvědčují veřejnost o tom, jak blízké jsou jejich názory. To se pak samozřejmě promítá do praktické zahraniční politiky. Jedním příkladem za všechny je jmenování Jana Zahradila, který jak známo odezírá své názory z úst Václava Klause, hlavním vyjednavačem pro novou evropskou smlouvu. Jednalo se o nejdůležitější politické jednání v Unii v poslední dekádě a poslanec Zahradil se nedal zahanbit. Po celou dobu jednání o smlouvě pilně sypal hradní písek do soukolí možné dohody. Zabránit tomu, aby se členské země domluvily, se mu nakonec nepovedlo, ale pachuť z jeho vystupování bude v Evropě dlouho přetrvávat.

Na důkaz, jakou má Česká republika a její prezident v Evropě pozici, jsme koneckonců nemuseli čekat až na volby do Rady bezpečnosti. Stačí se podívat na přehled oficiálních cest Václava Klause. Oficiální návštěva české hlavy státu, která v řeči diplomatických symbolů je tím pravým vyjádřením kvality vztahů, proběhla jenom v 7 z 26 partnerských zemí, které navíc při vší úctě mají v Unii jenom okrajový význam. Přes velké úsilí naší diplomacie se nepovedlo získat pro Václava Klause pozvání na oficiální návštěvu do žádné z pěti největších zemí EU.

Druhá skupina problémů, které vedly k nejnovějšímu českému debaklu v New Yorku, opět souvisí s postoji prezidenta. Světové společenství se v současné době postupně mobilizuje ke společné akci proti změnám klimatu. Tak jako je nepředstavitelné, aby do řídícího výboru kartografické společnosti byl zvolen zastánce názoru, že Země je plochá, je obtížné očekávat, že v době, kdy se z boje proti změnám klimatu stává klíčový bod agendy OSN, bude do Rady bezpečnosti zvolena země, která jako jediná na světě prostřednictvím hlavy státu popírá smysluplnost takového snažení. Po osudném newyorském hlasování představitelé naší vlády dávali najevo překvapení a zklamání. Pro ty, kdo znají mechanismy mezinárodních vztahů a pověst České republiky jako evropského potížisty a zastánce bizarních názorů na klíčové problémy dnešní doby, může být překvapením právě pouze upřímné překvapení nad tímto debaklem.

MfD, 19.10.2007