Připomeňme si základní fakta: Podle říjnového průzkumu CVVM důvěřuje vládě Petra Nečase a Miroslava Kalouska jen každý desátý člověk. Dne 17. listopadu 2012, kdy Česká republika slavila Den boje za svobodu a demokracii, se konaly protivládní demonstrace ve velkých městech. V Praze na Václavském náměstí se sešlo 10 až 20 tisíc lidí, odhady se různí, kteří pak vytvořili průvod a šli směrem k Národnímu divadlu, kde symbolicky svrhli nakreslené postavy vládních činitelů z balkonu na ulici.

Premiér Petr Nečas shovívavě prohlásil, že ve svobodné zemi mají občané právo demonstrovat.

Jenže shovívavost při tak slabé podpoře, která bere vládě legitimitu, začíná být podezřelá, protože zastírá nejhlubší problém současného stavu naší společnosti, a to je patologická porucha v komunikaci. Nutnou podmínkou jakékoliv komunikace je rozlišení subjektivních světů účastníků a s tím spojené rozlišení předmětných oblastí, ke kterým komunikaci vztahují, a interpretace partnerových promluv. Abychom mohli rozumět promluvě druhého, musí mít schopnost zároveň oba partneři chápat problém ve stejném kontextu: to znamená buď širokém, nebo úzkém. Rozdíl kontextů nesmí přesáhnout jistou úroveň, jinak dochází k nedorozumění, a to je přesně to, co nyní zažíváme.

Vláda rozpočtové odpovědnosti, díky jinému subjektivnímu světu, si zúžila problém řešení krize na tak malý kontext, že vzala občanům jakoukoliv nadějnou perspektivu. Hospodářskou krizi řeší aritmeticky, plošně, a nikoliv čtyřrozměrně, jak již od doby Einsteina vnímáme svět, kdy jsme jako čtvrtý rozměr přijali čas. A to je hlavní důvod současných konfliktů, které se nejvíce týkají důchodců, na které mají dopad bezprostřední, a studentů, kteří si při svém vzdělání nejvíc uvědomují, jak takovéto zúžení kontextu může fatálně poškodit v budoucnu jejich životy.

Kdyby vláda pánů Nečase a Kalouska jednala skutečně odpovědně, jak ráda o sobě hovoří, musela by v rastru škrtů nechat značný prostor pro obory, které nás z krize mohou dostat, a naopak do nich hodně investovat, jako je vzdělání a jako jsou nové technologie. Jinými slovy, signalizovala by občanům, že svět vnímá ve všech dimenzích, rozšířila by svůj kontext a otevřela prostor pro naději, a tím pádem i pro porozumění svých kroků. V těchto dnech tak sice učinila, ale už je pozdě: jak průzkum ukázal, ztratila důvěru valné většiny obyvatelstva a pro občany se stala vládou nezodpovědnou.

Další otázka proto zní: proč tomu tak je a co způsobuje takovou rozdílnost subjektivních světů mezi občany a politiky? Odpověď není jednoduchá, ale z mediciny víme, že je-li u člověka abnormální sociální interakce, která se projevuje opakujícími se vzrorci chování, je to symptom narušené schopnosti komunikace. Této nemoci se říká autismus a u politiků jde zřejmě jen o autismus částečný.

Dr. František Koukolík v této souvislosti hovoří o tom, že tito lidé jsou soustředěni na pravidla a méně ochotní dělat z nich výjimky. V našem případě proto prosazovali plošné škrty pro všechny a ve všech oborech. Snáze než lidé méně mocní vyjadřují své názory a říkají lidem, kteří moc nemají, co mají a nemají dělat. Vůči sobě samým jsou přitom podstatně tolerantnější. Je tomu tak nejspíš proto, že díky své moci vyžadují z každé akce odměnu: jsou víc soustředěni na své osobní zájmy. A jak dodává dr. Koukolík: pocit moci kromě toho oslabuje citlivost na sociální nesouhlas, což vede k ignorování sociálních norem. A my můžeme dodat: jsou-li takoví lidé u moci dlouho, dochází k nevratné deformaci jejich subjektivního světa, čehož jsme právě u nás svědky. To může být ten hlavní důvod, proč by mohlo dojít i v České republice k sociálním nepokojům.