Politický život se odvíjí v cyklech. V českých zemích přitom mají význam milníků „osmičkové“ roky (kromě sametové revoluce, jež měla rok zpoždění). A zdá se, že s dalším blížícím se osmičkovým letopočtem opět nazrává čas systémové změny. Proč? Protože stát se stal nepřítelem svých živitelů.

Český stát se k produktivním lidem nechová jako servisní organizace, nýbrž jako feudál k poddaným. Místo podpory podnikání se na nás valí další a další povinnosti. Místo oslavy odvahy a tvořivosti jsou podnikatelé a živnostníci očerňováni a vykreslováni jako zloději a podvodníci. Pro velké investory má vláda pobídky a úlevy, pro drobné podnikatele šikanu a šmírování. Což je sice z pohledu levice logické, nezávislí lidé byli odjakživa třídními nepřáteli socialistů; oproti minulosti ovšem nastala změna: dříve levice útočila na „bohaté“ (rozuměj všechny od střední třídy výše), nyní je cílem každý, kdo je schopen se postarat sám o sebe – drobným živnostníkem počínaje.

Roste počet obyvatel přímo či nepřímo závislých na státu: vedle úředníků a příjemců nejrůznějších dávek vznikla sféra, která se formálně tváří jako nezávislá a ostentativně nezisková, leč žije z dotací a grantů placených daňovými poplatníky. Valná většina těchto lidí by přitom měla problém uživit se skutečnou prací, kterou někdo jiný dobrovolně zaplatí. Celá tato na státu závislá sociální megavrstva se pak chová dle hesla „kapři si rybník nevypustí“ a radostně hlasuje pro strany, které jí slíbí více peněz druhých lidí.

Dramaticky se zvětšuje rozdíl mezi povinnostmi občana a nepovinnostmi státu: daňový poplatník musí platit daně i zálohy na ně, odevzdávat přiznání a hlášení, přičemž nemá prostor pro chybu – každý omyl, každé zpoždění je (či alespoň může být) potrestáno. Stát nemusí nic, a když udělá chybu, myslíte, že se dočkáte omluvy či kompenzace škody? Pokud pak stát neumí vymoci svá vlastní pravidla, vymyslí si další šikanu a potrestá poctivé – jak tomu je v případě EET a kontrolního hlášení, či dříve u institutu zodpovědného plátce DPH nebo kamerového dohledu v likérkách.

Z politiky zcela zmizel i poslední náznak etické zodpovědnosti: dříve politici odcházeli z funkcí za byť jen náznak problému, dnes vláda i parlament fungují jako politická divize koncernu, a nic se neděje. Eroduje právní prostředí (jež ostatně nikdy nebylo symbolem spravedlnosti), do kterého stále více proniká presumpce viny („důkazní břemeno na straně obžalovaného“). Je kriminalizováno rozhodování: podnikatelé i zastupitelé jsou trestně stíháni za to, že hypoteticky v minulosti bývali mohli rozhodnout lépe. Vůbec nemluvě o tom, že stát, ve kterém je možné beztrestně vtrhnout s komandem na Úřad vlády, připomíná spíše latinskoamerickou banánovou republiku než vyspělou demokracii.

Neomarxisté v zeleném, oranžovém či aktivistickém maskování vnucují své sociálně inženýrské koncepty většině, která zatím trpně mlčí. A na podporu zvenčí spoléhat nemůžeme: Evropská unie nabízí leda tak jedovaté dotace - a ještě více centralizace a sociálního inženýrství než naši socialisté. EU neumí řešit evropské problémy (jako je nezvládaná migrace), ale musí dotovat rozmístění laviček v Horní Dolní a „harmonizovat“ stále detailnější parametry našich životů. Místo zóny svobody, pestrosti a férové soutěže vzniklo socialistické centralizované monstrum.

Máme se zatím dobře, ale zároveň máme zaděláno na obrovský průšvih. Vzniká nám tady podivná forma růžové totality - dirigistický socialistický stát, který reguluje a kontroluje naprosto vše a ve kterém každý iniciativní, nezávislý člověk je předem vinen. Přitom by to tak nemuselo být. Jsme národ se skvělou tradicí v průmyslu, vědě i umění. Jsme národ lidí šikovných, tvořivých a praktických. Máme být na co hrdí: je ohromující, jak jsme naši zemi po roce 1989 spravili a rozvinuli, a paradoxně nám to musí připomínat cizinci, protože my sami máme tendenci podléhat hlasatelům hesel typu „spálená země“ a „všeci kradnú“.

Ještě je čas na změnu scénáře. Je čas na revoluci aktivních a produktivních lidí, kteří chtějí o svých životech rozhodovat sami.

Převzato z blogu Zápisky obchodního cestujícího se souhlasem autora