Jet, či nejet? Dilema vpravdě hamletovské potrápilo před nadcházejícími olympijskými hrami v ne dvakrát demokratické Číně četné světové státníky. Český ministerský předseda Topolánek se rozhodl v tradici Princezny Koloběžky, ne nahé, ne oblečené, ne učesané, ne rozcuchané, ne pěší, ne pojízdné. Do Pekingu se nevydá na zahájení her, ale zato v jejich průběhu spolu se svým synem podpoří naše sportovce. Zkrátka takový malý rodinný vlastenecký výlet, tentokrát naštěstí normální leteckou linkou a částečně zasponzorovaný Českým olympijským výborem. Sportovci, kteří se připravují pět let na olympiádu, si prý zaslouží, aby je jejich premiér v zahraničí podpořil. No nevím, jestli pak skočí dál, poplavou rychleji nebo dají víc gólů. Zkusme věřit, že ano.

George Bushe také zajímají prakticky jen zápasy amerických basketbalistů. V olympiádě vidí prima zábavu a možnost změřit síly na sportovním poli. Širší souvislosti opomíjí. Přesto na startovním ceremoniálu chybět nebude.

Stačí se podívat do historie, abychom pochopili, že olympijské hry nejsou pouze oslavou sportu, ale též míru (proto po dobu jejich konání utichají zbraně) – a svým způsobem i politiky. Ne nadarmo byla ve starém Řecku stavěna politika naroveň umění či sportu.

Není tudíž ničím špatným, cestují-li politici na olympiádu, její slavnostní zahájení a zakončení. Musejí však pamatovat na svoji profesi a do programu zařadit politická jednání, včetně prezentování vlastních stanovisek. V Číně například k otázce lidských práv.

Vzpomeňme nakolik tuzemskému disentu a potažmo celé společnosti pomohla v polovině osmdesátých let pražská návštěva francouzského prezidenta Mitteranda a setkání nejen s vládnoucím establishmentem, ale i příslušníky opozice. V Číně by partnery k rozhovoru měli být jak zástupci podivuhodně vyprofilované konfuciánsko-maoisticky-komunistické vlády, tak perzekuovaní disidenti nebo tibetský dalajláma. Nejhorší by bylo Číňany ignorovat a nechat je napospas komplotu autoritativního režimu s neviditelnou rukou trhu, bez respektování elementárních politických a sociálních práv.

Koneckonců, pro dokonale zkomercionalizované olympijské hry, nad nimiž by baron Coubertin jen kroutil hlavou, je Čína ideálním pořadatelem.

Pakliže však olympiádu pojmeme rovněž jako událost s politickým rozměrem, nesmíme omezovat ani právo sportovců vyjádřit se k politickým, zejména lidsko-právním tématům. Bohužel tendence poroučet sportovním vyslancům, aby se drželi toliko svého kopyta a na politiku se vybodli, se uchytila nejen v totalitních systémech, ale také v nejedné demokratické zemi.

Smutné je, pokud jde vývoj opačným směrem, než by měl: sportovci mlčí, zbraně mluví, mince cinkají a politici, tvářící se, že jsou mimo službu, mají siestu a nic se jich netýká, se v pohodlných olympijských lóžích nerušeně baví.

Právo 30.7.2008