Volbu prezidenta bychom napříště měli na časové přímce české politiky označovat jako „úsek častých nehod“. Skoro všichni vyšli tentokrát nějak pošramoceni. Z politických subjektů má nejméně škod ODS. V ní to zajiskřilo na známých místech (Tlustý a Bém), celkově se však Topolánkovi a jeho straně podařilo volbu přežít relativně ve zdraví. Zvolením Klause ve druhé volbě dostál premiér své nálepce muže, který má štěstí. I když často ani sám neví, kde se vzalo.

Zato sociální demokracie volbu prezidenta nezvládla. Ne snad proto, že by na Hrad nedokázala „dopravit“ svého kandidáta Švejnara. Velmi nepříjemný je způsob, jakým k tomu došlo. ČSSD spadla do pasti jménem „veřejná volba“, kterou si sama vykopala. Musí teď řešit „problém Snítilý“. Ten je už třetím poslancem této strany, který se ukázal jako nespolehlivý a nepředvídatelný. Kdyby hlasy pro Klause vzešly z tajné volby, nepochybně by to otevřelo cestu mnoha spekulacím a analýzám, kdo jak hlasoval. Poslanec Snítilý by se možná dříve nebo později ocitl na nějakém seznamu zrádců (ostatně tak jako před pěti lety, kdy byl mezi těmi, kteří údajně nevolili Miloše Zemana), ale tenhle problém by si ČSSD vyřešila v klidu a hlavně potichu. To teď nemůže.

Porážka Švejnara Paroubkovi vadit nemusí, ba naopak. Několikatýdenní předvolební symbióza ČSSD a Jana Švejnara nijak nesblížila. Vzájemné vztahy nebyly nijak vřelé a jen „povinně“ nekonfliktní.

A to z obou stran.

Jan Švejnar si dával velký pozor, aby ho ČSSD nemohla prezentovat jako svou kořist či majetek. A šéf sociálních demokratů zase už v novoročním rozhovoru s Právem tvrdil, že když Klaus vyhraje, nebude to žádná tragédie, protože Češi mají rádi rovnováhu a budou proto v podzimních volbách spíš hlasovat pro levici.

Jenže pověst ČSSD je teď pošramocena.

Určitě uslyšíme mnoho silných slov o korupci, ale tahle rovnice má vždy dvě strany, a na jedné z nich je právě Snítilý. Byla to ČSSD, která si ho - podobně jako Melčáka a Pohanku - dala na kandidátku. Musí za něj nést odpovědnost a ani teatrální vylučování z klubu a dříve či později jistě i ze strany jí nepomůže.

Druhá volba navíc ČSSD rozhádala s komunisty. David Rath už naznačil, že se sociální demokraté budou ucházet o přízeň zelených. Ovšem ti jsou v koaliční vládě s ODS a pragmatický přístup Mirka Topolánka zaručuje, že se rány otevřené prezidentskou volbou brzy zacelí. Co se týče stability české politiky, je zvolení Klause tím nejmenším rizikem nějakých nečekaných otřesů.

Nezpochybnitelným vítězem je samozřejmě Václav Klaus. Usedá na Hrad tentokrát bez komunistického cejchu, který pro něj byl nepříjemný a omezující. Navíc si vítězství osladil porážkou zelených. Jak už naznačil ve svém druhém kandidátském projevu, bude si ji užívat z plna hrdla. Prezident je příliš inteligentní na to, aby výsledek volby bral jako jakési referendum o svých názorech na tající ledovce nebo úsporné žárovky. Ale nepochybně si v blízké době neodpustí mnohé provokace.

Do značné míry je ovšem vítězem této prezidentské volby také Jan Švejnar. Nikdo asi vážně neuvažoval o tom, že by prezidentem mohl být skutečně zvolen. A to tím méně ve veřejné volbě, kterou jeho stoupenci tak vehementně prosazovali. Ale mohlo to dopadnout tak, že skončí jako nevýznamný, přehlédnutelný kandidát, jako byl například před pěti lety Jan Sokol. Jenže to se nestalo.

V průběhu kampaně se Jan Švejnar několikrát názorově třepotal a nebyl schopen říct jasné stanovisko k mnoha kontroverzním věcem. Nakonec se však ukázalo, že jeho schopnost přiblížit se k názorům svých potenciálních volitelů, a to zejména komunistů, má své meze. Ty nepřekročil a zůstal tak kandidátem více či méně čitelným a důstojným.

Nijak se nepodílel na vnitrostranických hrátkách a potenciálních špinavostech. Pro diváky volby zůstal důvěryhodným a potenciálně úspěšným politikem. Navíc ukázal, že má dar praktické politiky. Umí přímo oslovit voliče, získat podporu, je i dobrým praktickým organizátorem. Dal dohromady malý, ale efektivní a schopný tým.

Prezidentskou kampaň lze tak brát jako Švejnarovu „ztrátu politické nevinnosti“. Bylo to drsné a nepříjemné, ale nezdá se, že by Jan Švejnar vyšel z téhle zkušenosti nějak otřesen nebo znechucen. Byl silným a relevantním kandidátem a navíc získal silnou podporu veřejnosti. To je ta pravá droga politiky, a je tedy nepravděpodobné, že by se Švejnar vrátil definitivně do Ameriky učit ekonomii.

Po vyhraném boji o Klause lze tedy čekat cosi jako boj o Švejnara. Svedou ho zelení, kteří k němu mají nejblíže, ale jistě i další subjekty. Švejnarovo zvolení prezidentem by bylo dobrodružstvím, jehož výsledek neuměl nikdo odhadnout a které obsahovalo příliš mnoho neznámých. Jeho vstup do politiky jinými dveřmi, byť o jedno nebo dvě patra níž, se zdá být jednoznačně žádoucí.

LN, 16.2.2008