Význam Al Gora ve sporu o klimatické změny je přeceňován a Václava Klause podceňován. První je bývalým americkým viceprezidentem za vlády Billa Clintona (1993–2000), neúspěšným kandidátem Demokratické strany na funkci prezidenta (2000) a dnes nejpopulárnější osobou mezi bojovníky proti globálnímu oteplování. Druhý pak českým prezidentem, možná nejvíce odsuzovaným a zatracovaným evropským politikem od generála Franka, španělského vůdce z druhé poloviny 20. století, a také jedním z hlavních světových kritiků klimatických změn. Těmto dvěma protivníkům ve sporu o klimatické změny se věnoval Myron Ebell v pravidelné rubrice přeceňovaných a podceňovaných lidí britského měsíčníku Standpoint.

Žádný konec světa

Význam Ala Gora v politickém hnutí, jež bojuje proti globálnímu oteplování, neustále roste. A je v podstatě důsledkem jeho dřívějšího rozhodnutí, že nestačí být vrcholným politikem. Proto se rozhodl stát mesiášem, který spasí svět před hrozící klimatickou apokalypsou. Gorovo strašení apokalypsou se poprvé objevilo v jeho knize Země na misce vah (1992). A odhaluje v ní způsob, jak naplnit své spasitelské poslání: „Musíme ze záchrany životního prostředí učinit centrální plán pro civilizaci.“ Na souvislost mezi „centrálním plánem“ a totalitarismem jako by však zapomněl.

Navzdory této vizi byl Gore až do Kjótské dohody v prosinci 1997 umírněným demokratem. A ta mu poskytla příležitost k proměně společnosti. Porážka v prezidentských volbách v roce 2000 mu pak umožnila sledovat toto poslání díky svému mezinárodnímu renomé. Navštívil soukromým tryskovým letadlem tisíce mítinků, na nichž promluvil, organizoval nátlakové skupiny a propagandistické kampaně, shromáždil desítky milionů dolarů, lobboval u politiků na celém světě. Nezanedbatelná pro něj byla i možnost stát se miliardářem díky zeleným investicím.

V mottu Gorovy poslední knihy Naše volba (2009) se sice objevuje nabídka „buď život, nebo smrt“, ale opouští v ní představu proměny společnosti. Namísto toho tvrdí, že bude během deseti let možné nahradit „drahou špinavou energii čistou a zadarmo“. Technologie jsou již dostupné a náklady zanedbatelné. Vzniknou miliony zelených pracovních míst. Jediné, čeho se nedostává, je politická vůle. Ve všem se však Gore mýlí – i pokud jde o politickou vůli. Jediné, co totiž udržuje panikaření ohledně globálního oteplování při životě, je právě ona. Navíc se Gore v důsledku klesajícího zájmu veřejnosti o globální oteplování bude muset smířit s další špatnou zprávou – globální oteplování neznamená konec světa.

Nakonec vítězství

Václav Klaus je jedním ze tří významných politiků na světě, kteří veřejně a trvale vystupují proti bojovníkům s globálním oteplováním – kromě něho to je americký senátor za stát Oklahoma James Inhofe a v Británii lord Nigel Lawson. V současnosti Klaus svoji bitvu proti bojovníkům s globálním oteplováním a energetické politice požadující snížit v příštích 40 letech emise skleníkových plynů prohrává. Je však téměř jisté, že nakonec v diskusi o klimatických změnách zvítězí, protože realita je na jeho straně. Zájem o módní trend globálního oteplování sice začíná pozvolna klesat, ale dokud se zcela nevytratí, zůstane Klas osamocený a izolovaný.

Není žádná náhoda, že Klaus je jedinou hlavou státu, která toho ví o klimatické vědě a o obchodování s emisními povolenkami a o dalších energetických politických návrzích hodně. A je také jediným státníkem, který globální oteplování kritizuje. Správně ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta tvrdí, že politika navrhovaná k vyrovnání se s globálním oteplováním přinese více škody než všechny negativní dopady růstu teploty na Zemi.

Odmítané diskuse

Václav Klaus a Al Gore jsou často zváni na stejné konference. Klaus se vždy snažil, aby s ním Gore diskutoval. Ten to však pokaždé odmítl. To překvapuje, protože posluchači, k nimž hovoří, jsou většinou Gorovi stoupenci. Důvod je zřejmý – Gore je fantasta a Klaus realista.

Mnoho lidí, kterým jdou postoje Václava Klause na nervy, ho může podceňovat, v případě Al Gora to však určitě neplatí.

Týdeník EURO 2/2010