Rozhořčení učenci si vyvzdorovali příslib premiéra Jana Fischera, že vláda najde v rozpočtu půl miliardy korun, které oproti původním předpokladům poskytne Akademii věd České republiky. Tak jaképak štráchy, problém je vyřešen, může si leckdo říct. Tak jednoduché to ale není. Za prvé, dlouhodobě pokračuje tendence akademiky takříkajíc vyhladovět. Za druhé, jsme svědky formování vlivné protiakademické koalice neoliberálních ideologů, politiků a manažerů. A konečně za třetí, na mušce není jen Akademie věd, nýbrž i další veřejnoprávní instituce.

Prohlášení akademické obce k budoucnosti českého výzkumu a vývoje varuje, že v důsledku vládou podpořeného návrhu Rady pro výzkum a vývoj má být institucionální rozpočet Akademie věd během tří let snížen na polovinu. To by vedlo k propuštění mnoha vysoce kvalifikovaných odborníků, k rozbití vědecké infrastruktury a k likvidaci současné sítě akademických ústavů.

Převedeno do řeči čísel, zatímco dnes proudí do akademické kasy přes pět miliard institucionálních prostředků, v roce 2012 má jít o dvě a půl miliardy. Dnešních 823 miliónů na účelové (či chcete-li grantové) prostředky se má v roce 2012 smrsknout na 167 milionů. Pro srovnání uveďme, že většina resortů vyšla z tohoto rozdělování s vyrovnanými příjmy - a jsou i takové, například ministerstvo průmyslu a obchodu, které si dlouhodobě polepší. Nejde tudíž ani tak o naplnění akademické pokladničky v příštím roce, ale o systematické utahování smyčky kolem instituce specializované na základní výzkum. Přitom obzvlášť v časech krize by nebylo od věci investovat do vědeckého bádání, jež by časem mohlo přinést i nová pracovní místa.

Na ústavech Akademie věd pracuje zhruba sedm a půl tisíce pracovníků, včetně dvou tisíc doktorandů. Další tisícovku spolupracovníků tvoří diplomanti, tedy vysokoškolští studenti magisterského stupně. Akademie věd zhusta přitahuje ty, kterým záleží na nerušeném bádání bez ekonomických, podnikových či politických tlaků. Za její zachování tak ruku v ruce lobbují stařičcí tuzemští profesoři i mladí vědci roztroušení nyní po světě, leč doufající, že časem budou moci obohatit domácí odbornou obec a domácí spektrum objevů a vynálezů.

Základní výzkum je - na rozdíl od aplikovaného - svým způsobem nuda. Dlouho nic a pak teprv, možná, objev planetárních rozměrů. Zato v aplikovaném výzkumu jde zhusta všechno ráz na ráz: jako když se rozhodnete změnit barvu výrobku či nahradit jeho čtvercový tvar obdélníkovým. Poměřovat podle jedné šablony výsledky základního výzkumu a aplikovaného výzkumu zkrátka nejde. Absurdní je také házet Akademie věd do jednoho pytle s vysokými školami. Pár horkých hlav pak rovnou napadá Akademii věd coby relikt komunistické minulosti. Zapomínají přitom, že už skoro dvacet let je akademie samosprávnou institucí opřenou o speciální legislativu a disponující veřejnoprávním statusem. Akademie jako celek i jejích 54 výzkumných ústavů kromě toho vyniká unikátní demokratickou strukturou. A vůbec: akademie věd, ať už státní nebo veřejnoprávní, nalezneme ve většině vyspělých zemí.

Donedávna byla hrozba likvidace Akademie věd pouze virtuálním tématem. V posledních týdnech však získali akademici vážné soupeře v zástupcích průmyslového sektoru, ale též v některých politických stranách. Vedle ODS jde zejména o TOP 09, která se profiluje jako podnikatelský subjekt a jejíž program formují vyslanci kruhů upřednostňujících aplikovaný výzkum. Například Jaromír Drábek, čestný prezident Hospodářské komory a jeden z volebních lídrů Schwarzenbergovy strany TOP 09 před časem v Hospodářských novinách napsal: "Škrty v rozpočtu Akademie věd by bezpochyby vedly k omezení její vědecké činnosti. S tím související změny ve vědecké oblasti by byly značné. Nemohu si pomoci, ale jsem přesvědčen, že by šlo o změny k lepšímu." Někdejší rektor brněnské Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška si nedávno všiml, že nejde o jedinou "z reforem Topolánkovy vlády, která má podpořit socializaci nákladů privátních firem - snaha o větší ovládnutí univerzit prostřednictvím firemních reprezentantů ve správních radách a vytvoření možnosti měnit studijní programy tak, aby to vyhovovalo konkrétním firmám, se opírá o podobné ideové východisko."

Navažme na Jiřího Zlatušku a zkusme je pojmenovat: Co je veřejnoprávní, je ničí. Smysl má jen soukromé nebo - zbytkové - státní vlastnictví. Privátní hospodář je jediný odpovědný a efektivní. O veřejný prostor se zkrátka vede nelítostný souboj. Jedněm se sbíhají sliny na Akademii věd, její příjmy, budovy a pozemky, druzí by rádi opanovali vysoké školy, jiní zas veřejné zdravotnictví a další třeba veřejnoprávní média.

Nemylme se, nikdo ve veřejném sektoru nebude ušetřen. Snad už i akademikům, druhdy apatickým k nářkům odborářů ze zdánlivě vzdálených oborů, došlo, že jsou aktéry toliko jedné bitvy z rozsáhlé války zuřící nad našimi hlavami.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6