I ti, kterým se politika zajídá, jsou proti své vůli stavěni do nepříjemné reality, která se jmenuje premiér České republiky Andrej Babiš.

Na úvod jedna kacířská myšlenka. Nejlepší premiér a vláda by byla ta, o němž a o níž bychom se nemuseli dnes a denně dovídat z médií a řešit, jestli jsem vůči ní obrazně řečeno Losna nebo Mažňák. Jednou za čtyři roky bychom na podkladě rozboru její činnost provedli jakousi inventuru úspěchů a neúspěchů a dle ní pak nechali buď stávající partu, nebo zvolili jinou.

Místo této idylické představy jsme zaplavováni informacemi, z kterých je běžný občan nejspíše zmaten a rovněž unaven. Ne, že by předchozí vlády byly nějak bezproblémové, ale v porovnání se současností šlo opravdu o „la dolce vita“. A pokud se objevil problém (třeba byt pana Grosse nebo hormonální bouře pana Nečase), tak se ona vládnoucí parta poroučela tak nějak sama od sebe, pravda, po jistém šťouchnutí.

Časy se změnily. Náš veřejný prostor ovládá jedinec, který je od samého začátku vysoce problémovým až toxickým prvkem. Člověk, jehož zbohatnutí v 90. letech minulého století je provázeno nejasnostmi, člověk, jehož instalace do čela ministerstva financí minulé vlády byla kvintesencí příkladu střetu zájmů, člověk, který bezskrupulózně likviduje své odpůrce ať již fakticky (jejich bankrotem a poté převzetím majetku) či pomocí koupených, a tím pádem ovládaných médií, kde za pomoci svých satrapů chystá střelivo na ty, kteří mu nepoklonkují a dovolí si odporovat.

Po víkendovém prohlášení komise EU, že Česká republika bude muset vracet miliardy dotací (vše kvůli firmě Agrofert, kdy jen naprostý bloud může věřit, že panu Babišovi nepatří), se problém začíná týkat i těch, kteří jím byli a jsou nadšeni. Těch, kteří mu stále fandí i přes zřetelné důkazy, že v době vyšetřování jedné z jeho kauz „uklidil“ svého syna na Ruskem okupovaný Krym, aby byl z dosahu vyšetřujících orgánů. Těch, kteří mají radost ze slevy na jízdném a přidání na penzi, aniž by si kladli otázku, proč v době nepochybné světové konjunktury a naší prakticky zanedbatelné nezaměstnanosti musí Česká republika hospodařit s deficitním rozpočtem. Těch, kteří se bojí položit si otázku, kdo to všechno zaplatí, neboť tak nějak tuší, že to budou muset časem udělat oni sami nebo jejich děti. Opravdu je jejich krédem „po nás potopa“?

Příčina tohoto stavu je v nás samých. Na rozdíl od svých předchůdců v čele vlády pan Babiš pochopil důležitost public relations. Pamatujeme ještě obranu pana Grosse (“myslím to upřímně“) či vyjeveného pana Nečase, který se tvářil jako kvintán přistižený při defloraci. Současný předseda vlády má ve svém žoldu velmi schopné marketingové odborníky, kteří sofistikovaně vyhodnocují veřejné mínění, připravují obranu a poté provádějí protiútok. Při těchto manévrech se daří těmto specialistům odvádět a zamlžovat meritorní problémy (což by mělo daňového poplatníka zajímat nejvíce a nejspíše jenom) a poukazovat na „špinavosti, lži, hyenismus“ protistrany. Zdá se, že tato činnost je velmi úspěšná. Podstata problému se rozmělní, pozapomene a vytratí.

Bohužel, tito pomocníci - veskrze mladí lidé - si neuvědomují, komu slouží. Bez nich by pan Babiš dávno nebyl v centru dění. Oni a zejména oni jsou plně odpovědní za současný stav, kdy je Česká republika považována v rámci Evropy za banánovou, kde bývalý ministr financí a současný předseda vlády bohatne na úkor daňových poplatníků, kteří budou za čas muset ze zvýšených daní (či zkrácení toku peněz do některé oblasti) předmětné dotace vracet. To, že to nejspíše bude muset dělat už jiná vláda, s sebou přinese nepochybně i další faktor, že totiž „za Babiše bylo lépe“. Opravdu těm okolo pana Babiše stačí ke štěstí více blaho jejich šéfa než vlastní země? Jistě, nebudeme znát jejich jména, budou zapomenuti, ale co na to jejich svědomí?

I ti, co si od počátku jasně uvědomují podstatu současného vykolejeného stavu, mají svůj díl. Nejsou schopni dostatečně vygenerovat lepší program, přesvědčit občany, že oni by vedli tuto zemi lépe. Program „Antibabiš“ nestačí, nejsme Británie, kde se poroučí ministr i při jemném podezření, že se v jeho okolí děje cosi nekalého. Český občan má jistou afinitu k pronásledovanému jedinci, do kterého již zmínění obratní marketéři pana Babiše nastylizovali. Potřeba politické osobnosti, jasného programu, který nebude založen na negaci čehokoli, ale na nabídce pozitivnějšího programu, se ukazuje jako zcela klíčová.

Kardinální otázkou zůstává, kdo se jako první chopí praporu, kdo najde dostatek odvahy a silný žaludek, aby občany přesvědčil, že se dá vládnout a nehromadit při tom pod sebe miliardy z dotací či jiné prebendy. Kdo současně ustojí ataky od koupených marketingových poradců, novinářů a jiných osob, nalepených na představitele současné vládní moci. Kdo bude opravdu požívat důvěry občanů a nebude jen výsledkem krásně namalovaného plátna.