Návrat k řádnému termínu sněmovních voleb znamená čas navíc pro vládu Jana Fischera. Nepřesně bývá označována za úřednickou nejen proto, že nic takového ústava nezná, ale také kvůli profilu jejích členů. Rozhodně se nejedná o šedé myši s klotovými rukávy.

Pravda, o některých z nich se příliš nemluví. Mimo záři reflektorů zůstávají například ministři pro místní rozvoj, průmyslu, zemědělství či kultury. Přitom například šéf posledně zmíněného resortu, Václav Riedelbach, se mezi uměleckou a kulturní obcí těší vážnosti jako málokdo z jeho předchůdců.

Jsou ale ministři, kteří o sobě dávají jaksepatří vědět. Přesněji by mělo být řečeno ministryně - vehementními správkyněmi svých ministerstev jsou zejména Daniela Kovářová na spravedlnosti, Dana Jurásková na zdravotnictví a Miroslava Kopcová na školství.

Kdybychom rozdělili vládu na členy nominované sociálními a občanskými demokraty, zjistili bychom, že první skupina se drží spíš v pozadí. Druhá v každodenní činnosti nejenže navazuje na práci předchozího kabinetu Mirka Topolánka, ale v mnohém je ještě důslednější. Stačí se podívat na českou justici a personální čistky v ní, včetně snahy o zrušení poboček vrchního státního zastupitelství v Brně a Ostravě. První dáma tuzemského zdravotnictví je zase srozumitelnější a srdnatější nositelkou tématu regulačních poplatků než její předchůdce Tomáš Julínek.

Příliš agilní ministři se již také dočkali nástupu na kobereček poměrně opatrného premiéra Fischera.

Poslední dny ale přinesly ještě jinou zajímavou informaci o takzvaných úřednicích ve vládních křeslech. Řada z nich by ráda pokračovala ve svých funkcích i v období po volbách. Přišli sice jako experti dočasně povýšení do špičkového politického úřadu, ovšem politická role se jim zalíbila a uvítali by - pochopitelně spolu s vůlí dotáhnout rozdělanou práci - její prodloužení.

Namátkou zmiňme ambice ministryně školství Kopicové, ministra vnitra Peciny, ministryně spravedlnosti Kovářové, ministra zahraničí Kohouta či ministryně zdravotnictví Juráskové. Politika začala bavit i samotného ministerského předsedu.

Naopak - snad jediným členem vlády, který jednoznačně odmítl pokračování ve funkci, je ministr financí Eduard Janota.

Otázka, která nyní často padá, zní: Nakolik mají úředničtí ministři právo snít o setrvání ve funkci? Koneckonců, proč by nemohli? Záleží přeci hlavně na tom, jak uspokojí politické strany, k nimž se hlásí. Budou-li lepší než v daných oborech angažovaní straníci, mají jistou šanci. Musí však počítat s dvojjediným silným argumentem odpůrců. Podle něj si svoje postavení politicky - rozuměj uvnitř partaje - neodpracovali a neprošli sítem parlamentních voleb.

První námitka zní logicky. Náš systém je založen na konkurenci politických stran, které se v případě volebního úspěchu ujímají exekutivní odpovědnosti. Nejlepší pak je, když stranický program reprezentují lidé, kteří na něm pracovali a kteří jej od počátku probojovávali. Kdo zná únavnost a těžkopádnost zdejších partají, musí uznat, že přijít bez větší zásluhy k prostřenému stolu není zrovna dvakrát spravedlivé.

Druhá námitka už kulhá více. Členové vlády zpravidla povstávají z parlamentních lavic. Chtít, aby šlo o pravidlo, by však bylo liché. České kabinety už poznaly velmi dobré ministry, kteří se v parlamentních lavicích neohřáli. Připomeňme třeba Otakara Motejla, Martina Jahna či Michaela Kocába. Právě proto, že dělba moci počítá s vyvažováním mezi pilířem zákonodárným, výkonným a soudním, není od věci jistý odstup ministrů od běžného parlamentního hemžení. Spíše bychom měli iniciovat debatu o zavedení klouzavého mandátu, který by umožňoval ministrům - členům Sněmovny po dobu výkonu vládní funkce přepustit parlamentní židli náhradníkovi. Získali by tím víc času na exekutivní práci a vyhnuli se častému handrkování nad takzvaným párováním s opozičními poslanci.

Něco jiného ale jsou tyto teoretické debaty a něco jiného pak rostoucí chuť současných ministrů a ministryň. Ačkoli někteří z nich zaslouží jedničku s hvězdičkou, trocha pokory by jim neuškodila. Své dnešní pracovny obsadili v rámci politické dohody na dočasném řízení resortů. Když s nimi bylo o vládním angažmá vyjednáváno, dlouhodobější ambice zakrývali. Více než využívání stávajícího postavení k posilování vlastní popularity by jim v příštích měsících slušelo ovlivňování a třeba i kultivování vnitřního dění v politických stranách, s nimiž sympatizují. Bylo by to korektnější a nejspíš také užitečnější.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6