Bývalý náčelník generálního štábu armády v roli ministra – neobvyklé řešení, které neurazí

Asi jsou dostatečně jasné důvody, proč v demokratických státech nebývají vojáci ministry obrany. Ministr je funkce politická. Je členem vlády, přičemž legitimita vlády je odvozena od svobodných voleb a v nich je v klasických demokraciích uplatněn důsledný stranický princip. Třebaže ministrem nemusí nutně být straník, má se za to, že svým programem zapadne do celkového vládního programu definovaného programovým prohlášením.

Armáda je navíc důsledně organizované těleso. Je to tak trochu stát ve státě a v dějinách není málo příkladů, kdy se armáda zmocní vlády. Odtud tedy plyne obezřetnost vůči armádě a z ní odvozená zásada, že by ministrem obrany měla být figura civilní.

Předpokládaný nástup deaktivovaného armádního generála Vlastimila Picka do ministerské funkce tedy budí pozornost větší, než kdyby v úvahu přicházel kdokoli jiný mimo armádní kruhy. Nicméně soudě z dosavadních ohlasů na veřejné scéně, jde o pozornost, nikoli o odpor nebo obavy.

Zcela jiná situace nastala, když do čela resortu nastoupila Karolína Peake. To, že byla civil, asi byl jediný rys, který ji pro výkon funkce ministra obrany kvalifikoval, a vše, co následovalo, potvrzovalo, že šlo zřejmě o největší personální úlet premiéra Nečase. Po meteoricky krátké kariéře Peake resort převzal dočasně premiér sám, snad jako pokání, že napraví, co nadrobil. Do funkce náměstka vrátil Peake vyhozeného generála Picka. To byl první krok, který nyní ústí do velmi reálných úvah o tom, že se Picek stane ministrem.

Pro a proti

Všechny tyto úvahy naprosto staví do prostoru kamsi mimo otázku, zda je Vlastimil Picek dobrý odborník, nebo není. Jeho odbornost i osobní integrita jsou mimo diskusi. Případná debata se týká výhradně politických souvislostí nominace.

Ty mají jeden aspekt nepochybně pozitivní. Armáda prošla zásadní proměnou a v průběhu dvaceti let se z ní stalo pružné výkonné těleso, vysoce specializované, zaměřené na zahraniční mise v aliančním svazku a na působení v krizových situacích na území státu. Naprosto blábolivé jsou úvahy na téma "armáda by nedokázala uhájit Českou republiku před napadením". Armáda je součástí alianční obrany a úvahy o "napadení" mají validitu úvah, zdali by se dokázala postavit invazi Marťanů v létajících talířích. Správně postavená otázka zní, zdali je schopna v rámci aliančních sil fungovat, a na to dává odpověď ona sama svým úspěšným působením v aliančních misích.

Armáda se zatím střetla s jedním krutým nepřítelem, totiž korupcí. Její akviziční činnost byla dlouhodobě předmětem kritiky a v poslední době, zaplaťpánbu že už, policejního vyšetřování. Ostatně i Vlastimil Picek má na rukávu v tomto smyslu škraloup, protože se o něho otřela kauza letadel CASA. Zdá se však, že i tato neslavná éra je u konce, při nejmenším už dlouho žádná aféra nepropukla.

Právě případ CASA ukázal na dvousečnost zásady neutrálního a civilního ministra. Ministrem obrany byla Vlasta Parkanová a té nacpali černého Petra odpovědnosti za CASA. Dosavadní výsledky jsou dobře známé, je policejně stíhána za to, že měla připravit stát o 658 milionů korun, a loni v červenci ji sněmovna vydala k trestnímu stíhání. Od té doby se případ vleče.

To byl jistě i odstrašující příklad pro všechny další adepty, které Petr Nečas po vyhazovu Peake oslovil. Mělo by jich být pět, adepti z diplomatických kruhů. Je vidět, že úroveň IQ ve sboru je vysoká, protože oslovení odmítli se vzdát zaručeného prestižního a slušně placeného postu kvůli dobrodružství, ze kterého nekouká nic než neslavný konec chystaný příštími volbami celé vládě, která strhala všechny rekordy ve veřejné neoblibě.

To, že "nikdo nechtěl", je ovšem nedobré vysvědčení Nečasově vládě a premiérovi osobně. Ono "nechtění" je logický kalkul, ale ještě by měly přicházet v úvahu faktory ideální. Že by kupříkladu někdo měl mít chuť a elán pokračovat v reformním duchu nastoupeném Alexandrem Vondrou, taktéž ministrem potopeným kvůli korupčnímu skandálu, byť mimo resort obrany. Nenašel se nikdo z řad civilistů, který by měl chuť říct: "Petře, ať jsem bit, jen když se peru, tohle stojí za to do toho jít třeba jen na půl druhého roku, vlast to potřebuje a jdu s tebou do toho."

Takový postoj by mohlo vyvolat jen charisma vybízejícího a toho se jaksi nedostává.

Kapři si rybník nejspíš opět nevypustí

Tak tedy v čele vnitra je policista a v čele obrany má být voják. Picek ministrem ještě není a v domečku karet současné politiky se může stát cokoli. Zatím není známa reakce Karolíny Peake, pro kterou Pickovo jmenování bude hodně hořká pilulka.

Ona sama motivovala Pickův vyhazov právě zásadami civilního řízení resortu. Poukazovala na to, že náměstek ministra obrany je funkce politická, a tudíž neslučitelná s vojenskou osobou, byť deaktivovanou. Tehdy ji podpořil i předseda sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím. Líbila se mu vize Peake, která chtěla, aby na ministerstvu "nebyla jediná uniforma", a vyslovil se proti tomu, aby voják vedl sekci vyzbrojování.

První reakce Karolíny Peake postrádaly špetku nadšení. Poukázala na to, že toto případné rozhodnutí nevyjde z koaliční shody. Nový ministr tedy nebude mít podporu LIDEM a bude teď na Peake a její sestavě, zdali tento políček ustojí, anebo zda ho bude brát jako výzvu k odchodu z vlády. V úvahách o takových eventualitách je dobrým vodítkem úsloví o kaprech odmítajících vypustit si rybník. Nečasova vláda teď stojí na složité struktuře uskupení ve sněmovně a na parlamentní matematice, určující počet 101 jako nutnou většinu k sesazení vlády. Následovaly by předčasné volby se všemi nepříjemnými důsledky pro služebníky lidu splácející hypotéky.

Navíc ČSSD se zatím stavěla ústy svého stínového ministra obrany Hamáčka k Pickově kandidatuře více méně vlídně. Deklarovanou podmínkou pro souhlas je "přiznání personální vyprázdněnosti". To je natolik očividné, že by snad i přítel Hamáček mohl být spokojen.

V kontextu toho všeho se Pickovo jmenování rýsuje jako akt neobvyklý, avšak rozumný v současné neobvyklé situaci.

LN, 16.3.2013