Druhé přímé prezidentské volby klepou na dveře. V této souvislosti mne zaujal článek exministra Jana Kalvody Pravidla rošťárny. A přiznám se, že mne jeho rázné závěry a conto „udělování“ poslaneckých a senátorských nominací do boje o Hrad zaujaly značně negativně. Jak to tedy je: mohou (resp. mohli) naši senátoři či poslanci podepsat kandidaturu více uchazečům o Pražský hrad? Nebo jen jednomu?

Asi znáte pořekadlo „dva právníci mají tři názory“. O těch ústavních to platí obzvláště. Vytvořila se nám zde dvě „názorová ležení“. Prvé, kam se řadí i citovaný exministr Jan Kalvoda, tvrdící: Co poslanec, to jen jeden hlas na podporu prezidentského kandidáta. A pak názorový tábor druhý, kam se řadí i autor tohoto komentáře, tvrdící opak: Máme zde přece svobodu, každý poslanec si může podpořit, kolik kandidátů uzná za vhodné a kolik jeho svědomí unese.

Proč soudím, že je správné, že počet podpořených kandidatur není omezen?

Za A: Uplatní se zde právní princip – co není zakázáno, je dovoleno. A ústava stejně jako žádný zákon takový postup zákonodárcům přímo ani nepřímo nezakazuje.

Za B: Kontrolorem „zdivočelých“ poslanců či senátorů musí být v právním státě primárně volič/ka, ne stát. Příkladmo – senátor Lojza či poslankyně Boženka může svým autogramem současně pomáhat v kandidatuře modrým, růžovým i zeleným, zároveň tlustým i tenkým, veganům a současně masožravcům, pak ale takového nekonzistentního mudrce již víckrát do parlamentu přece nezvolíme. Nicméně opakuji důrazně, toto právo má náležet a náleží voliči, ne přebujelé státní moci.

Výklad ve prospěch svobod

Za C: Je určitě namístě panu Kalvodovi připomenout, že podle letité a osvědčené doktríny ústava a instituty ústavního práva mají být vykládány ve prospěch politických svobod. A těmi zde jsou svoboda kandidovat a její zrcadlový obraz, právo nás voličů vybrat si z co největší nabídky kandidátů a kandidátek.

Za D: Nepravdivá je argumentace Jana Kalvody, že dochází mj. k pokřivení vztahu podpisující skupina voličů/občanů vs. podpisující senátor/poslanec. Přece i občan-volič („nesenátor“) může ze zákona podepsat „na naměstí“ kandidaturu více prezidentským uchazečům. Proč toto omezení najednou restriktivně aplikovat na zvolené zástupce lidu? Dodejme, že i senátor/poslanec navíc ke svému výsadnějšímu právu podporovat jako zastupitel to může samozřejmě „na ulici“ podepisovat jako běžný smrtelník tzv. občanským kandidátům.

Za E: Tvrdit, že možno podpořit pouze jednoho kandidáta na Hrad, je výsledkem přespříliš formalistického přístupu k ustanovení § 21 zákona o volbě prezidenta republiky. Je obrovským paradoxem, že zde volnější (resp. liberálně-demokratičtější) postoj zastává správní úřad – tedy ministerstvo vnitra, které navíc autor článku posměšně obviňuje z jakéhosi „eskamotérství“. Svět už je dnes pravděpodobně vážně vzhůru nohama i paragrafy, jestliže správní orgán je liberálnější než vyhlášený (pražský) advokát s liberálními kořeny.

Za F: Pakliže by tento spor skončil u soudu, tedy u Nejvyššího správního soudu (NSS), či dokonce následně u Ústavního soudu (ÚS), tak by tam formalistický „kalvodovský“ přístup musel, v souladu se zásadou legitimního očekávání, jednoznačně utrpět porážku.

Závěr – významného právníka Jana Kalvody si vážím a respektuji jeho profesní úspěchy, nicméně v této otázce si s ním dovolím nesouhlasit. Svoboda musí zvítězit anebo alespoň remizovat s přepjatým formalismem.

Autor je právník

LN, 6.12.2017