NÁZOR: Politická pakultura v Česku
Jak vypadá politická kultura po česku, si ukažme na událostech posledního půlroku. V kampani před červnovými volbami vsadily obě velké strany na strašení lidí svým rivalem: ODS burcovala proti „KSČSSD“, sociální demokraté varovali před ovládnutím všech ústavních institucí ODS. Obě strany podlehly vlastní propagandě a po volbách, které skončily těsným rozdílem, ještě přitvrdily. Odstupující Paroubek v památném povolebním projevu hovořil o Únoru 1948, nastupující Topolánek se slavnostně zapřísahal: S Paroubkem nikdy! Oba dva si ve sněmovně navzájem vykolíkovali pozice a opevnili se v nich, čímž vznikl pat.
V následujících měsících plných úmorných tahanic prokázali oba lídři jen velmi málo věcnosti i upřímné snahy k dohodě. Větší díl zodpovědnosti nese šéf ODS pověřený vedením vyjednávání. Pateticky vyzýval Paroubka k „uznání volební porážky“, čímž se jej pokoušel přimět k tomu, aby jej podpořil v hlasování o důvěře a hned nato vyklidil pozice. Po krachu stovkové trojkoalice přišel s projektem menšinové vlády a předčasných voleb. Rozjel tím pro ODS riskantní hru: komunisti, proti nimž má být veškeré jeho snažení namířeno, by vzhledem k nynější vyhrocené atmosféře ve volbách najisto posílili (proto také Filip deklaruje ochotu k dohodě s Topolánkem), lidovci utrpěli ztrátu a pravděpodobným výsledkem by bylo obnovení sněmovní většiny ČSSD a KSČM z období před červnem 2006.
Rozpaky budí počínání menšinového Topolánkova kabinetu, jenž nastupoval s vědomím, že spíše nezíská důvěru parlamentu, a také ji nezískal. Ministr financí Tlustý oprávněně pranýřoval předchozí vlády ČSSD za žití na „vysoké noze“, činil tak ale způsobem, jako by stále byl v opozici a ne představitelem státu hájícím jeho zájmy. Ministr vnitra Langer „čistil“ svůj resort včetně vyšetřovatelů prověřujících, zda se náhodou nedopustil trestné činnosti. Premiér nahlas přemítal o tom, že se jeho vláda eventuálně může obejít i bez důvěry sněmovny.
Lehce fašizující rétorikou prezentující ODS coby jedinou záštitu proti údajně hrozícímu návratu komunismu Topolánek dále přilévá oleje do ohně a prohlubuje rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory. V nastalé vřavě pozornosti většiny uniká fakt, že na rozdíl od rétorických nejsou programové rozdíly mezi oběma velkými stranami zdaleka nepřekonatelné a existuje mnoho oblastí s možností shody. V reformě penzijního systému bude tato shoda dokonce nezbytně nutná.
Je normální, bojují-li před volbami strany mezi sebou. Po nich mají naopak vůči občanům povinnost domluvit se na vzniku životaschopné vlády. Politici, kteří vedou permanentní volební kampaň, jsou nezodpovědní a měli by uvolnit místo jiným.
