Někteří naši politici si pletou slova se střelivem a v souvislosti s KSČM všelijak ohýbají pojmy zločin, zločinný, zločinecký, nedovolit, zakázat, zrušit aj., čímž této straně úspěšně již drahně let nahánějí příznivce, protože role ublíženého jí očividně svědčí. S každými volbami nabírá KSČM na síle, má dokonce i silné zastoupení v Evropském parlamentu. Její mandáty – byť vzešly ze svobodných voleb – však leckterý „takydemokrat“ odmítá vzít na vědomí. Prý s „nimi“ ani náhodou, s „jejich“ podporou nikdy. Soudím, že slyší trávu růst. Hrozí snad návrat totality? Má NATO „na kahánku“? EU také mele z posledního? Křísí se na východě Moskvou řízená RVHP a probouzí Varšavská smlouva? Ruská armáda se opět stává „Rudou“ a chystá se poskytnout „ujařmeným“ Čechům opět internacionální pomoc jako v osmašedesátém? Stal se kubánský a korejský skanzen natolik oslnivým a lákavým, že se český volič už nemůže dočkat českého Fidela a Kima, aby mu zařídili blaho? Nic z toho není pravda, proto pokus sjednotit lidi na strachu je směšný i trapný zároveň.

Registrace KSČM i ODS proběhla podle zákona č.424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách, takže jde „podle věku“ o strany – vrstevníky. Paragrafy č. 4a 5 uvádějí důvody, pro které nemohou strany vzniknout, být zaregistrované a vyvíjet činnost. Stručně: Porušují-li ústavu a zákony, chtějí-li odstranit demokratické základy státu, nemají demokratické stanovy nebo demokraticky ustanovené orgány, směřují-li k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc, potlačují-li rovnoprávnost občanů, ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Strany nesmějí být ozbrojeny a nesmějí zřizovat ozbrojené složky.

Místo verbálního plácání by naši antikomunističtí „střelci“ měli položit na stůl důkazy o nedemokratičnosti, nezákonnosti či zločinnosti KSČM a poté přimět příslušné orgány konat. Stačí doložit, kdy, kde, jak a co od svého vzniku tato strana spáchala, případně kdo a s kým a na kom je páchal a jak se to projevilo. Zkušenosti učí, že bažinám kolektivní viny je správné se vyhnout. Podařilo-li se to před šedesáti lety v Německu, v pohnuté, vyhrocené a vybičované poválečné atmosféře, mělo by se podařit i v našem Česku. Tribunál v Norimberku tehdy označil SS, SD, gestapo a NSDAP za zločinecké organizace a soudil dvaadvacet jejich nejvyšších přestavitelů. Dvanácti dal provaz, sedmi vyměřil tresty odnětí svobody a vynesl tři osvobozující rozsudky. I v poválečném Německu platilo: trestný čin, obvinění, soudní řízení, obhajoba, důkazy, rozsudek. Také současný Haag a „případ Miloševič“ by mohl být pro naše politické bardy inspirující.

Nejsou opakovaná a důkazy nedoložená tvrzení o nedemokratičnosti a zločinné činnosti KSČM vlastně podněcováním k nenávisti vůči skupině osob, když každou politickou stranu tvoří lidé? Podle jedné z novel trestního zákona se takové jednání trestá odnětím svobody až na dva roky, za určitých podmínek to může dostat sympatizanty, podporovatele a propagátory hnutí, které hlásá třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, dokonce až na pět let do kriminálu.

Naše demokracie je sice křehká, ale ochranu na bolševický způsob nepotřebuje. S politickou stranou je třeba soupeřit politickými prostředky, hlavně lepším programem, který občan ve volbách posoudí a rozhodne. Výkřiky na adresu konkurence: znemožnit, umlčet, zrušit, zakázat do slovníku demokratických politických stran nepatří.

Máme za sebou 40 let totality a zakrátko budeme mít 20 let od „sametu 1989“. Všechno špatné se vzdaluje, lidé na ně rádi zapomínají, zatímco nové každodenní starosti a nové potíže dovedou potrápit. Chceme-li mladé generaci naočkovat totální nevinu KSČM na tom všem novém nedobrém, co dusí a zlobí, propagujeme ji těmi „NE a NE a NE“ docela parádně. Takový cíl má česká pravice?